Nepřihlášený uživatel
přihlásit se / registrovat

Gastroenterologie
a hepatologie

Gastroenterology and Hepatology

Gastroent Hepatol 2018; 72(6): 501–507. doi:10.14735/amgh2018501.

Psychologické aspekty chirurgické léčby obezity

Jitka Herlesová1, Šárka Slabá2

+ Pracoviště

Souhrn

Obezita je onemocnění, jehož zastoupení v populaci stoupá. Bariatrická a metabolická chirurgie je jednou z nejúčinnějších metod léčby obezity a jejích komorbidit. Zejména s vysokým stupněm obezity souvisí také psychické poruchy. V rámci bariatrické léčby je standardní součástí přípravy k zákroku psychologické vyšetření. Po operaci dochází s redukcí váhy ke zlepšení až normalizaci psychosociálního fungování a slábnutí příznaků psychických poruch, v některých případech může ale dojít také ke zhoršení psychického stavu.

Klíčová slova

chirurgická léčba obezity, obezita, psychologické vyšetření před bariatrickou operací, psychopatologie u lidí s obezitou

Obezita je chronické onemocnění, proto je i její léčba dlouhodobá a obtížná. Faktory, které obezitu způsobily a udržují, budou pravděpodobně působit celoživotně. Nemůže tedy pomoci krátkodobá farmakoterapie ani jednorázová edukace v režimových opatřeních. Zároveň je etiologie obezity multifaktoriální, a proto naději na dlouhodobý úspěch má pouze interdisciplinární přístup v její léčbě. Základními postupy v léčbě obezity jsou režimová opatření v nutriční skladbě jídelníčku, množství, rozložení a frekvence zkonzumované stravy a navýšení pohybové aktivity. Tato opatření nejlépe shrnuje kognitivně behaviorální terapie (KBT) obezity, která navíc přidává práci s psychikou a chováním jedince.
Obezita, ve svých predispozicích, vzniku, vývoji, léčbě a relapsech spojuje řadu faktorů a má přesah do mnoha oborů. Paralelně s touto definicí je na obezitu pohlíženo jako na odraz charakterových vad, jako na morální pochybení a za viníky jsou označováni lidé, kteří jí onemocní. Není proto divu, že nemocní s obezitou se cítí nepochopeni, zanedbáváni, diskriminováni a odmítáni nejen obecnou populací, ale i zdravotníky pečujícími o jejich zdraví a léčící jejich nemoci [1,2].

Efektivita léčby obezity

Je vhodné zdůraznit, že pro člověka s obezitou je mnohem obtížnější nižší váhu udržet, než ji bylo před tím zredukovat [3]. Srovnání výsledků farmakoterapie, konzervativní léčby (nutriční a pohybová doporučení) a jejich kombinace po 1. roce přinesla studie TA Waddena [4] s 224 účastníky v USA. Po 52 týdnech mělo největší úspěch propojení všech typů léčby spolu s pravidelným záznamem jídelníčku (–18,1 ± 9,8 kg), naopak nejmenší efekt byl u samotné farmakoterapie (–5,0 ± 7,4 kg), následovaný samotnou změnou životního stylu (–6,7 ± 7,9 kg). V dlouhodobé léčbě obezity se udržení redukované váhy jeví jako zásadní. Při úpravě jídelních a pohybových návyků v kombinaci s farmakoterapií dochází k dobrému efektu redukce váhy, ta ale s odstupem 5 let vydrží pouze ve 2–5 %. Po zákroku bariatrické chirurgie tato váhová redukce vydrží 5 let z 50–70 % [3]. Podle údajů US National Institute of Health se více než 90 % konzervativně léčených obézních pacientů navrátí zpět ke své původní váze do jednoho roku od začátku konzervativní redukce. Chirurgický zákrok je právě z hlediska udržení výrazných váhových úbytků dlouhodobě úspěšný u většiny pacientů [5].

Bariatrická a metabolická chirurgie

Pojem bariatrický je odvozen z řeckého baros – těžký nebo objemný [5]. Název byl pro chirurgickou léčbu původně zvolen kvůli souvislosti s již zastaralým pojmem „těžká obezita“, který zahrnoval 2. a 3. stupeň obezity. V současné době se čím dál více používá pojem „metabolická chirurgie“. Tato změna názvu se snaží zohlednit posun priorit z výlučné redukce váhy k léčbě metabolických onemocnění.

Psychosociální fungování

Pokud se obézní rozhodnou podstoupit bariatrickou operaci, jsou hodnoticí soudy na jejich adresu velmi příkré. Ve srovnání s jedinci hubnoucími konzervativní cestou jsou považováni za línější, méně schopné, méně atraktivní a méně zodpovědné za své hubnutí [6]. Pokud pocit bezcennosti přetrvává i po redukci váhy, je třeba hledat jeho primární zdroj jinde než v obezitě. Prožívání vnitřní zbytečnosti může vést k sebedestruktivnímu jednání, jakým je závažné porušování režimu po operaci, vč. vynechávání farmakologické léčby, přestože toto chování vede k těžkým zdravotním komplikacím [7].

Copingové strategie

Lidé s vysokým stupněm obezity používají specifické a často problematické strategie při vyrovnávání se s náročnou situací nebo prožitkem. Dlouhodobou až celoživotní léčbu obezity a s tím spojené docházení na kontroly do zdravotnického zařízení může negativně ovlivňovat sklon k pasivní taktice vyhýbání se problémům a postojem „počkám, ono se uvidí“. Zejména kandidáti na bariatrickou operaci se více zaměřují na emoce než na cílené řešení problému [2]. Při psychologickém vyšetření uchazečů o bariatrii je třeba brát v úvahu tendenci k popření nepříjemných rysů a snahu vyvolat „dobrý dojem“ s cílem projít bez obtíží celou předoperační přípravou. Do značné míry může být toto úsilí vědomě kontrolováno a může být důsledkem silné motivace či náhledu na své problematické chování a velké naděje na jeho změnu. Pokud tomu tak je, nemusí být tento stav překážkou k podstoupení operace. Na druhou stranu jde, u některých pacientů, o nevědomou, dlouhodobou a rigidní reakci na stres. Tendence k nevědomému nebo polovědomému popírání problémů je pak primárně motivováno snahou vyhnout se zážitku negativních emocí [2]. I kandidáti na bariatrickou operaci uplatňují ve svém životě některé kognitivní omyly, tedy rigidní, zjednodušující, někdy moralistické myšlení a přístup „vše nebo nic“ (např. „buď budu jíst pouze 100% zdravé a nízkokalorické potraviny nebo vše vzdám a začnu se přejídat sladkostmi“). Spouštěčem jojo efektu bývá kognitivní postoj, kdy jakékoli nedodržení předepsaného režimu je vnímáno jako naprosté selhání, osobní nedostatečnost a morální pochybení. Pokud se dotyčný přejídá či ve svých očích jinak „porušuje dietu“, vnímá toto chování jako prohru, bere mu to odvahu k další cestě, cítí se smutný, naštvaný a pozbývá naděje, důsledkem čehož je větší riziko vzdání se redukčního režimu, započatá destruktivní spirála jeho porušování a samozřejmě růst váhy [7].

Psychopatologie

Deprese
U kandidátů na bariatrický zákrok se celoživotní prevalence deprese pohybuje mezi 29,3 a 50 % [8,9]. V době psychologického vyšetření před operací je deprese považována za nejčastější psychickou poruchu, ale její aktuální výskyt se liší podle použité metodologie od 7,9 [10], 11,3 [11], 26,5 [8] až po 43,2 % [12].
 
Specifika deprese v bariatrii
Diagnóza deprese může být v krajních případech považována za kontraindikaci bariatrické operace [11]. K tomuto nejzazšímu opatření přistupujeme, pokud jde o závažný stupeň deprese, případně její souvislost s další psychiatrickou diagnózou (např. poruchou osobnosti), a také v případě, že její etiologie nesouvisí primárně se současným stavem, tedy s obezitou.
Psycholog má v bariatrické léčbě jedinečnou pozici, ve které může psychické poruchy u uchazečů nejen zachytit a diagnostikovat, ale bezpečným způsobem s pacientem probrat a doporučit další psychologickou či psychiatrickou léčbu před operací či po ní [11].
S depresí v této specifické populaci pravděpodobně souvisí vysoká míra stresu spojená s body mass indexem (BMI) > 50 kg/m2, vyhýbání se blízkým vztahům a úzkost z nich, nízká kvalita života, bažení po jídle a ztráta kontroly nad ním, pocity viny následující po přejedení, nízká úroveň sebeúcty, pracovní problémy a závislost na druhých [2].
 
Vývoj deprese po operaci
V období od 2 do 12 měsíců po bariatrické operaci dochází ke snížení deprese, které kopíruje redukci váhy [13]. Z tohoto důvodu dochází ke stagnaci ve zlepšování jejích parametrů mezi 1. a 3. rokem od zákroku [9]. Jiné výzkumy poukazují na setrvalé snižování symptomů deprese s odstupem až 2 let a udržení těchto výsledků i po 4 letech [13]. Nejlepších hodnocení dosahují ženy, mladší lidé a pacienti po větší redukci kilogramů [14].
Vliv depresí na pooperační vývoj je otázkou. První hypotézou je, že výskyt deprese před operací souvisí s menší redukcí váhy, s větším rizikem somatických a psychických komplikací po zákroku, což je vysvětlováno obtížnějším sžíváním se s novým režimem [10]. Druhá hypotéza přisuzuje lidem s předoperační depresí naopak větší redukci váhy, vyšší frekvenci docházení na kontroly a kvalitnější sebemonitoring [15]. Třetí možností je, že na vývoj po zákroku má nejsilnější vliv deprese, která se objeví až v pooperačním období.
 
Úzkostné poruchy
Druhou frekventovanou psychickou poruchou u bariatrických kandidátů je skupina úzkostných poruch. Jejich zachycení při psychologickém vyšetření před zákrokem se pohybuje v rozmezí od 15,2 [8], 24 [16], 46,3 [10] do 48 % [12]. Mezi nejčastěji zjištěné patří panická porucha, sociální fobie, posttraumatická stresová porucha (PTSP) a generalizovaná úzkostná porucha (GAP). PTSP se vyskytuje jako součást redukce váhy u pacientů sexuálně zneužívaných v dětství nebo znásilněných v dospělosti [17]. Porucha GAP bývá spojena s nadměrnou obavou o zdraví a strachem z úmrtí. Pro takové pacienty je obtížné snášet nejistotu a úzkost se zvýrazňuje v průběhu dlouhé předoperační přípravy spolu s tím, jak se dozvídají o komplikacích bariatrického zákroku [18]. U GAP i PTSP je pro dobrý vývoj redukce váhy po operaci velmi důležité pochopit podstatu spojení jídelního chování – obezity – úzkosti – psychosociálního fungování v životě [18]. Na otázku, jaký mají úzkostné poruchy vliv na redukci váhy po zákroku, neexistuje jasná shoda. Nejpravděpodobnější variantou je hypotéza, že úzkost před operací hubnutí negativně neovlivňuje, ale celoživotní chronická úzkostnost naopak ano [11]. Úzkostná porucha před zákrokem může mít dokonce protektivní efekt, neboť pacienti s touto poruchou i s odstupem 3 let častěji docházeli na kontroly do zdravotnického zařízení, kde chirurgickou léčbu podstoupili [10].
 
Poruchy příjmu potravy a hraniční jídelní psychopatologie
Lidé s obezitou většinou nesplňují formální kritéria poruch příjmu potravy. Nejčastěji diagnostikovanou poruchou je syndrom záchvatovitého přejídání (BED – binge eating disorder). U bariatrických uchazečů je životní prevalence 13,1 % [19] a výskyt v době vyšetření před operací 10,1–15,7 % [9,10,19]. Příznaky BED nejsou kontraindikací k bariatrické operaci, ale jde o rizikový faktor, který negativně ovlivňuje redukci váhy. V rámci diagnostiky je u obézních nutné odlišit záchvatovité přejídání jako součást poruchy příjmu potravy od záchvatovitého přejídání, které je důsledkem extrémních diet a režimových chyb (např. když je prvním denním jídlem večeře). Takové přejedení je pouze reakcí organizmu na vyhladovění. Posledním důvodem záchvatovitého přejedení bez další symptomatologie poruch příjmu potravy je reakce na emoční stres, a tvoří tedy součást copingových strategií [2].
Zcela výjimečná je přítomnost mentální bulimie, vyskytuje se ve 2 % [9], součástí kompenzatorní strategie u obézních bývá zvracení pro potlačení výkrmného účinku jídla, období extrémních diet, hladovek, pročišťovacích kůr, dále manipulace s inzulinem nebo hormonem štítné žlázy a spíše krátkodobě i zneužití projímadel.
Dominantním rysem jídelní patologie spojené s 2. a 3. stupněm obezity je závažná a subjektivně pociťovaná ztráta kontroly nad jídlem spolu se škodlivým nebo maladaptivním jídelním zvykem. Výsledkem tohoto spojení jsou fenomény, které nemají oporu v diagnostických manuálech, ale běžně se vyskytují ve výzkumech i v nadnárodních doporučeních o bariatrické léčbě obezity. Jejich příkladem je grazing, emoční jídlo nebo koncept závislosti na jídle. Výskyt samotné ztráty kontroly nad konzumací jídla u bariatrických kandidátů byl zjištěn u 43,4 % z nich [9], a to bez ohledu na typ přidruženého jídelního chování. Ztráta kontroly je spojena s menší redukcí a růstem váhy po operaci [20].

Psychologické vyšetření před bariatrickou operací

Bariatrická operace, náročný pooperační režim a velká redukce váhy kladou značné požadavky na uchazeče, kteří ji chtějí podstoupit. Česká obezitologická společnost (ČOS) ČLS JEP ve spolupráci s mezinárodními společnostmi zákrok podmiňuje psychologickým nebo psychiatrickým vyšetřením [21]. Stejně jako se literatura neshoduje na jedné ideální bariatrické operaci, tak neexistují striktní doporučení pro psychologickou kontraindikaci bariatrického výkonu [22]. V ČR je nositelem odborných doporučení ČOS ČLS JEP. Tato národní obezitologická společnost přejala Interdisciplinární evropská doporučení pro chirurgickou léčbu těžké obezity [21] z roku 2007 a jejich novější verzi IFSO-EC a EASO: Interdisciplinární evropská doporučení pro metabolickou a bariatrickou chirurgii [23] z roku 2014. Psychologická sekce ČOS ČLS JEP publikovala roku 2013 Doporučení k psychologickému vyšetření před bariatrickou operací [1].

Psycholog jako součást týmu při přípravě k operaci

Týmy bariatrických center zpravidla vyvíjejí vlastní screeningové, diagnostické a přípravné programy [24]. Pro odborníky bylo dlouho náročné formulovat jednotná doporučení ohledně vhodnosti kandidáta k události, která mu změní život [24]. Členové týmu často rozhodují bez jasné empirické podpory, neboť chybí silný prediktor úspěšnosti [16,24]. Řídí se proto spíše klinickými zkušenostmi. Psycholog/psychiatr by měl být dokonce přítomen přímo na bariatrickém pracovišti, aby měl co největší zkušenosti, mohl komunikovat se členy zdravotnického týmu, měl přístup k pacientům v průběhu celé přípravy před zákrokem i po něm. Rizikem psychologického vyšetření od psychologa pracujícího mimo specializované zařízení je hlavně nedostatečná informovanost o obezitě a bariatrii [24]. Pozice psychologa je svým způsobem jedinečná, může zhodnotit komplexnost faktorů – chování, kognice, emoce, psychopatologie – a jejich vliv na další optimální vývoj [25]. Ve své roli může včas identifikovat obtíže v přizpůsobení se změnám po zákroku, poskytnout srozumitelné informace spolu s podporou, doprovázet během celého procesu a zmocnit uchazeče k bezpečnému uvědomění a aktivní spolupráci v léčbě [25]. Psycholog by neměl mít pouze hodnoticí roli, zda kandidát bariatrické operace smí zákrok podstoupit nebo ne, ale jeho role by měla být mnohem širší, např. plánovací, edukující a podpůrná [16].

Metodologie vyšetření

Základem psychologického vyšetření před bariatrickou operací je polostrukturovaný nebo strukturovaný klinický rozhovor v kombinaci s dotazníky [26]. Rozhovor nejenže efektivně shromažďuje informace z každé relevantní oblasti, ale slouží i k ujištění, že pacient pochopil všechny informace a je schopen se podle nich rozhodnout [25]. Zpravidla se dotýká následujících témat: osobní zázemí, váhová historie, motivace k redukci, očekávání od bariatrie, jídelní chování (zvyky, emoční jedení, jídelní patologie) a pohyb v současnosti, spolupráce s doporučeními zdravotníků, stres a psychosociální fungování, psychické poruchy a jejich léčba, užívání psychoaktivních látek, kognice (míra pochopení a znalostí) [1,27]. Velká část rozhovoru je věnována obezitologické anamnéze. Významným aspektem přípravy k bariatrické léčbě je motivace k redukci váhy, motivace k operaci a také očekávání od zákroku, sebe i od svého okolí. Nejčastějšími motivy jsou obavy o zdraví, omezení v běžných aktivitách a psychosociální důvody. Zdrojem silné motivace je vnímání operace jako nového začátku [7]. Na druhou stranu očekávání bývají velmi často nerealistická a zdaleka převyšují realističtější očekávaní pacientů již operovaných [24]. Není zatím bohužel úplně jasné, jak s nimi pracovat, protože tato přesvědčení či naděje jsou rezistentní vůči jakékoliv edukaci či rozboru [25].

Kontraindikace

Doporučení nebo zamítnutí kandidáta k operaci z psychologických důvodů probíhá většinou na základě třístupňového systému:

  1. doporučen k operaci bez námitek,
  2. operace odložena do splnění podmínky,
  3. operace zamítnuta.

 
Do skupiny bezpodmínečně schválených spadá naprostá většina uchazečů, a to mezi 64,4 % [27] a 81,5 % [28]. S odkladem, většinou s požadavkem na další psychologické nebo nutriční poradenství, má zkušenost 15,8 [28], 22,8 [26] a 32 % [27] vyšetřovaných. Zcela zamítnuta je operace u 2,7 [28], 3 [16,24], 3,3 [17], 3,9 [26] až u 10 % [12] pacientů. Muži byli častěji schváleni bez podmínek, zatímco ženám byl s vyšší frekvencí zákrok odložen, míra zamítnutí byla stejná [26].
Při zamítnutí nebo odkladu operace je nutné vyvážit rizika poškození pacienta operací nebo vývojem po ní a zároveň možný benefit z bariatrické léčby jako nejefektivnějšího způsobu redukce váhy a zlepšení komorbidit [26]. Pacientovi bývá při zamítnutí sděleno, že v tuto chvíli pro něj operace není vhodná, ale zůstává jako, byť málo pravděpodobná, možnost do budoucnosti [17].

Důvody kontraindikace

Za jednoznačnou kontraindikaci lze považovat závislost nebo užívání psychoaktivních látek v současnosti, závažná a nekontrolovatelná psychopatologie a jejich kombinace (zejména psychotické poruchy, bipolární afektivní porucha), mentální retardace (IQ < 50), velká konzumace alkoholu, nedostatečné znalosti o operaci a pochopení principů operace, významná nespolupráce s lékařskými doporučeními (zejména zřetelně demonstrovaná), opakované pokusy o sebevraždu nebo ideace a plánování v současnosti, poruchy příjmu potravy (mentální bulimie, záchvatovité přejídání) a překážky v pacientově okolí (náročné životní události, nedostatečná sociální podpora) [17,24,26,29]. Za rizikový faktor, a tedy možnou kontraindikaci je pokládána např. psychiatrická hospitalizace nebo pokus o sebevraždu v posledních 12 měsících, chronické užívání nezákonných drog v posledních 5 letech, léčba některými psychofarmaky (antipsychotika, stabilizátory nálady, neuroleptika), sebepoškozování, kontrolované příznaky poruchy osobnosti, obsedantně kompulzivní poruchy nebo psychotické poruchy [24,29]. Po malabsorpčních typech operací (biliopankreatická diverze, gastrický bypass) dochází k omezenému vstřebávání některých psychofarmak, což je problematické u nejzávažnějších případů schizofrenie a psychotických poruch. Narušené vstřebávání psychofarmak nebylo zatím zcela prokázáno, neboť pacienti s touto patologií nebývají indikováni, a proto chybí potvrzující studie [29]. Dalším efektem malabsorpce je její vliv na rychlejší vstřebávání alkoholu, dosažení jeho vyšší koncentrace a delšího času potřebného k jeho odbourání [20]. Tím vzniká i větší riziko vzniku závislosti na alkoholu v pooperačním období [20,29]. Specifikem závislosti na návykových látkách v anamnéze je riziko přesmyku na jinou látku po operaci (nikotin, alkohol, nezákonné drogy, marihuana, hypnotika) nebo výměna za kompulzivní chování (záchvatovité přejídání, kompulzivní nakupování, gambling, výjimečně i užívání drog, sexuální disinhibice) [1,29].

Období po operaci

Emoční stav pacienta během redukce váhy po bariatrické operaci je prožíván jako mimořádnější a významnější než průběh jakéhokoli jiného redukčního pokusu v minulosti. Ze studií vyplývá, že téměř všichni pacienti po operaci by se pro ni rozhodli znovu, pokud by opět stáli před toutéž volbou. Zdá se, že dosáhnou většiny svých cílů, přestože ne všichni zhubnou tak moc, jak si přáli [22]. Zároveň si ani jeden z bariatricky léčených obézních nemyslí, že by bez zákroku dokázali váhu udržet [30].
Výsledky tří review (nejnovější Rudolpha, Hilbert [31] se 414 články, dále Livhits et al [32] se 115 články a psychologicky nejucelenější van Hout et al [23]) lze shrnout do následujících vět. Po bariatrickém zákroku dochází ke zmírnění psychopatologie, narušeného jídelního chování, zlepšuje se kvalita života a normalizuje se psychosociální fungování. Pozitivní změny probíhají nejvíce v prvních 1–2 letech po operaci, paralelně s redukcí váhy. S úspěšným hubnutím signifikantně souvisí zdařilý úbytek kilogramů před operací. Nedostatečné hubnutí je statisticky významně spojeno s předoperačním vysokým BMI (≥ 50 kg/m2), poruchou osobnosti, návratem k předoperačním jídelním a životním zvykům, znovuobjevením maladaptivního jídelního chování (ztrátou kontroly nad jídlem, grazing), anamnézou deprese, docházení k psychologovi/psychiatrovi po operaci. Bohužel jsou v klinické praxi tyto výsledky spíše podnětem pro další zkoumání než jasným prediktorem pooperačního vývoje.

Jídelní chování

Dodržování dietního režimu není vnitřními změnami způsobenými operací vynuceno, ale pouze umožněno. Pacienti proto musí vynaložit úsilí, aby přizpůsobili své jídelní chování. Asi jedna třetina obézních pacientů v průběhu let s režimem nespolupracuje, což se projeví růstem váhy, nedostatečnou redukcí nebo různě závažnými pooperačními komplikacemi. Nedostatečná kompliance se projevuje výběrem vysokokalorických potravin při dodržení malých porcí, zobáním, zajídáním emocí a ztrátou kontroly nad jídlem. Naopak pomocí v udržení redukce je přesný monitoring jídelníčku a váhy [33,34].

Jídelní patologie

Jedním z opakovaně prokázaných důvodů růstu váhy po operaci jsou poruchy příjmu potravy, ztráta kontroly nad jídlem a konzumace jídla jako způsob zvládání emocí. Zpočátku, v průběhu prvních 2 let po zákroku, dochází k vylepšení body image, zmírnění až vymizení jídelní patologie a ke zlepšení flexibilní kontroly nad vlastním stravováním [22]. Po 2 letech se může maladaptivní jídelní chování vrátit nebo proměnit na jiné, podobně škodlivé. Jídelní patologie se manifestuje i v přítomnosti gastrointestinálních obtíží nebo zvracení [27]. Je smutným zjištěním, že kognitivní terapie byla v 91 % úspěšná při léčbě jídelních patologií po operaci, ale pouze ve 14 % před operací [33]. Podobný nezájem o psychoterapii před operací se projevuje i u jiných psychických poruch a obtíží [35]. Je pravděpodobné, že před zákrokem pacienti spoléhají na všeuzdravující efekt operačního výkonu.

Psychické poruchy

Nebyla spolehlivě prokázána žádná specifická psychická porucha, kromě jídelní patologie, která by měla vliv na růst váhy po bariatrické operaci. Zvláštní výjimku tvoří konstatování interdisciplinárních doporučení Americké společnosti pro bariatrickou a metabolickou chirurgii [21], že přítomnost dvou a více psychických poruch vede k přibírání na váze. Psychopatologie se s redukcí váhy u obézních snižuje a dosahuje až hodnot normální populace. Tento vývoj zřejmě paralelně kopíruje redukci váhy. Výrazné zlepšení v prvních týdnech po operaci i bez velkého hubnutí lze přisoudit tomu, že pacient převezme aktivní roli ve svém životě, začne ho měnit, zažívá naději a optimizmus [2] U pacientů po bariatrické operaci se snižuje neuroticizmus a obranné mechanizmy, zvyšuje se sebeúcta a disciplína [2]. U skupiny pacientů s malou redukcí váhy přetrvávají projevy vyhýbavosti a pasivní agresivity. Je pravděpodobné, že se zlepšuje intenzita a frekvence psychických poruch, zatímco osobnostní patologie přetrvává [34].

Psychofarmaka

V rozporu s výrazným poklesem užívání medikace na somatické komorbidity obezity po výrazném zhubnutí je efekt na užívání psychofarmak rozporuplný až problematický. Cunningham et al [36] dospěli ve své studii se 439 pacienty po bariatrické operaci k závěru, že u 23 % účastníků došlo k nárůstu spotřeby (1 % nově začalo užívat psychofarmaka) a u 16 % ke snížení medikace. Oproti tomu Hayden et al [10] zaznamenali nárůst pouze o 1,5 %, ale u 16 % dotázaných šlo o nové užívání psychofarmak. Poslední a klinicky nejzajímavější je studie Rutledge et al [37] u netypické populace vojenských veteránů 5 let po bariatrickém zákroku. U nich poklesla léčba deprese (s ohledem na užívání antidepresiv a psychoterapie) z 56,4 na 34,6 %, ale terapie úzkostných poruch (užívání psychofarmak a psychoterapie) vzrostla z 23,6 na 32,7 %.

Mortalita

Nejzávažnějším rizikem dlouhodobého vývoje po bariatrické operaci je sebevražda nebo pokus o ni. V souboru 7 925 pacientů po bariatrii a 7 925 kontrol s odstupem 7 let klesla celková mortalita v chirurgické skupině ve 40 %, mortalita ve spojení s ischemickou chorobou srdeční v 56 %, s diabetes mellitus (DM) 2. typu v 92 %, s onkologickými onemocněními v 60 %. Zvýšila se ale pravděpodobnost úmrtí v důsledku sebevraždy nebo nehody, a to v 58 % (konkrétně šlo o počty 21 vs. 8) [38]. Americký psycholog Sarwer [27] se navíc domnívá, že u nehody někdy může jít o maskovanou sebevraždu. S myšlenkami na sebevraždu ve studii 334 bariatrických kandidátů souviselo nižší vzdělání, anamnéza pokusu o sebevraždu nebo myšlenek na ni, psychický distres, osamělost, anamnéza týrání, zneužívání a zanedbávání v dětství a chronická  deprese [39].

Sociální vztahy a fungování

Po operaci se pacient nemůže podílet na každodenních jídelních rodinných rituálech, nejí potraviny, které měl v minulosti rád, více se věnuje fyzické aktivitě, snižuje se podíl sedavého trávení času, přestože před tím bylo oblíbené a sdílené s partnerem, rodinou či přáteli. Pacienti mohou zjistit, že zvyšující se míra sociálních kontaktů a změny v jídelním chování se stávají neslučitelné s předoperačními vztahy, dosavadní přátelé mohou reagovat se závistí a cítit se ohroženi pacientovou rychlou redukcí váhy. Sociální aktivity, které se točí kolem stravy, se stávají rozpačitými [34,40]. Další rozměr psychosociálního fungování je přibývání energie a touhy účastnit se aktivit se svými blízkými. Výsledkem vyššího sebevědomí je zapojení se do více aktivit mimo domov a větší elán do sexuálních aktivit. Rizikem po operaci je snaha pacientů mezi sebou v počtu zhubnutých kilogramů soutěžit, čímž na sebe vyvíjejí velký tlak, se kterým nejsou schopni se sami vyrovnat [30]. Po velké redukci váhy se zlepšuje sociální opora, pacienti zažívají méně stigmatizace a diskriminace, zvyšuje se zaměstnanost a zlepšuje se pracovní kariéra [34].

Manželství a partnerství

Extrémní váhové změny mají nepředvídatelné důsledky na většinu vztahů s blízkými lidmi. Mohou být pozitivní, ale je důležité vědět, že velkou změnou mohou být ovlivněny i opačně, např. pokud se manžel/ka operovaného cítí ohroženi představou, že se pacient stane atraktivnějším. Zároveň je ale bez podpory partnera velmi obtížné zredukovanou váhu udržet. Ať vědomě či nevědomě mohou blízcí plnit funkci sabotéra úspěšné redukce váhy [25,40]. Pokud je vztah pro pacienta oporou, napomáhá lepší redukci váhy, snižují se komorbidity (hypertenze, kardiovaskulární rizika, spolupráce s režimem při DM 2. typu, menší pravděpodobnost hospitalizace). Naopak nežádoucí vztah, který se projevuje partnerskými souboji, vzájemným shazováním a podrýváním, zvyšuje somatická rizika, rizika nedostatečné redukce či přibývání na váze [40]. Partneři operovaných, bez ohledu na pohlaví, asi ve 20 % s operací nesouhlasí a po redukci váhy na svůj protějšek žárlí, protože hubnoucímu se zvyšuje sebeúcta a spokojenost, což znamená, že se žárlivému partnerovi najednou postaví a oponují mu [35]. Někteří pacienti se dokonce v důsledku vzájemných neshod eskalovaných zhubnutím rozvádí, zatímco jiní začínají chodit na schůzky a mají svatbu [34]. Jeden z aspektů partnerského života, který se s redukcí váhy zlepšuje, je zájem, frekvence a větší uspokojení ze sexuálních aktivit [40].

Protektivní mechanizmy

Zřejmě nejsilnějším ochranným mechanizmem k udržení redukce váhy je pooperační docházení na pravidelné kontroly do zdravotnického zařízení [20]. Zdá se, že v žádném jiném protektivním aspektu se výzkumy tak významně neshodují. S pravidelnými kontrolami je spojen nejen dobrý váhový pokles, ale i včasné odhalení a kvalitnější řešení zdravotních a psychických obtíží [17,18]. Méně chodí na kontroly lidé bydlící daleko od zdravotnického zařízení, lidé s vyšším BMI, starší a nezaměstnaní. Psychologicky jde častěji o ty s vyhýbavým stylem chování. Jsou to lidé, kteří touží po větším odstupu v mezilidských vztazích, spoléhají se výhradně na sebe, což může vést k menší pravděpodobnosti vyhledání lékařské pomoci i při zdraví či život ohrožujících stavech (např. bolest břicha). Pacienti, kteří méně spolupracují s medicínskou péčí, mají větší pravděpodobnost chronifikace obtíží, hůře reagují na léčbu a častěji umírají [18]. Přesto běžná míra follow up po bariatrickém výkonu dosahuje v 1. roce po zákroku 0–53 %, ve 2. roce 49–75 % a po 10 letech až 63 %, a je tedy i nadále výzvou, jak motivovat pacienty k častému kontaktu [18].

Závěr

Obezita je chronické onemocnění, na jehož vznik má vliv řada faktorů z různých oborů. Pro pacienty s obezitou, jejich sociální okolí i pro zdravotníky bývá obtížné akceptovat potřebu léčit obezitu ve všech jejích aspektech, tedy vč. psychologické péče. Bariatrická a metabolická chirurgie existuje v ČR již řadu let a postupně přibývá psychologů, kteří se jí věnují. V současné době vznikají i v dalších bariatrických a obezitologických centrech studie s cílem srovnání poznatků a nalezení prediktorů úspěšné léčby tohoto onemocnění. Jejich cílem je nejen rozšíření psychologických poznatků o obezitě, ale i pomoc ke zlepšení péče a zvýšení kvality života lidí, kteří jí trpí.


Autoři deklarují, že v souvislosti s předmětem studie nemají žádné komerční zájmy.
The authors declare they have no potential conflicts of interest concerning drugs, products, or services used in the study.

Redakční rada potvrzuje, že rukopis práce splnil ICMJE kritéria pro publikace zasílané do biomedicínských časopisů.
The Editorial Board declares that the manuscript met the ICMJE „uniform requirements“ for bio­­­­medical papers.


Doručeno/Submitted: 5. 10. 2018
Přijato/Accepted: 19. 11. 2018
 

PhDr. Šárka Slabá, Ph.D.
GPK 1. LF UK a VFN v Praze
U Nemocnice 499/2
128 08 Praha
sarka.slaba@centrum.cz

Pro přístup k článku se, prosím, registrujte.

Výhody pro předplatitele

Výhody pro přihlášené

Literatura

1. Herlesová J, Knappová D, Král P et al. Doporučení k psychologickému vyšetření před bariatrickou operací. Praha: Axonite 2013.
2. van Hout GC, van Oudheusden I, van Heck GL. Psychological profile of the morbidly obese. Obes Surg 2004; 14 (5): 579–588. doi: 10.1381/096 089204323093336.
3. Svačina Š. Obezitologie a teorie metabolického syndromu. Praha: Triton 2013.
4. Wadden TA, Berkowitz RI, Womble LG et al. Randomized trial of lifestyle modification and pharmacotherapy for obesity. N Engl J Med 2015; 353 (20): 2111–2120. doi: 10.1056/NEJM oa050156.
5. Fried M. Bariatrická chirurgie. In: Fried M. (ed.) Bariatrická a metabolická chirurgie. Praha: Mladá fronta 2011: 57–89.
6. Vartanian LR, Fardouly J. The stigma of obesity surgery: negative evaluation based on  weight loss history. Obes Surg 2013; 23 (10): 1545–1550. doi: 10.1007/s11695-013-0918-y.
7. Glinski J, Wetzler S, Goodman E. The psychology of gastric bypass surgery. Obes Surg 2001; 11 (5): 581–588. doi: 10.1381/09608920160557057.
8. Duarte-Guerra LS, Coêlho BM, Santo MA  et al. Psychiatric disorders among obese patients seeking bariatric surgery: results of structured clinical interviews. Obes Surg 2015; 25 (5): 830–837. doi: 10.1007/s11695-014-1464-y.
9. Mitchell JE, King WC, Courcoulas A et al. Eating behavior and eating disorders in adults before bariatric surgery. Int J Eat Disord 2015; 48 (2): 215–222. doi: 10.1002/eat.22275.
10. Hayden MJ, Murphy KD, Brown WA et al. Axis I disorders in adjustable gastric band patients: the relationship between psychopathology and weight loss. Obes Surg 2014; 24 (9): 1469–1475. doi: 10.1007/s11695-014-1207-0.
11. Marek RJ, Ben-Porath YS, Windover A et al. Assessing psychosocial functioning of bariatric surgery candidates with the minnesota multiphasic personality inventory-2 restructured form (MMPI-2-RF). Obes Surg 2013; 23 (11): 1864–1873. doi: 10.1007/s11695-013-1024-x.
12. Sarwer DB. Decreasing readmission through psychological evaluation and treatment. Surg Obes Relat Dis 2014; 10 (3): 389–391. doi: 10.1016/j.soard.2014.02.033.
13. Hayden MJ, Dixon JB, Dixon ME et al. Characterization of the improvement in depressive symptoms following bariatric surgery. Obes Surg 2011; 21 (3): 328–335. doi: 10.1007/s11695-010-0215-y.
14. Hayden MJ, Dixon JB, Dixon ME et al. Confirmatory factor analysis of the Beck Depression Inventory in obese individuals seeking surgery. Obes Surg 2010; 20 (4): 432–439. doi: 10.1007/s11695-009-9977-5.
15. Odom J, Zalesin KC, Washington TL et al. Behavioral predictors of weight regain after bariatric surgery. Obes Surg 2010; 20 (3): 349–356. doi: 10.1007/s11695-009-9895-6.
16. Marcus MD, Kalarchian MA, Courcoulas AP. Psychiatric evaluation and follow-up of bariatric surgery patients. Am J Psychiatry 2009; 166 (3): 285–291. doi: 10.1176/appi.ajp.2008.08091327.
17. Clark MM, Hanna BK, Mai JL et al. Sexual abuse survivors and psychiatric hospitalization after bariatric surgery. Obes Surg 2007; 17 (4): 465–469. doi: 10.1007/s11695-007-9084-4.
18. Sockalingam S, Cassin S, Crawford SA et al. Psychiatric predictors of surgery non-completion following suitability assessment for bariatric surgery. Obes Surg 2013; 23 (2): 205–211. doi: 10.1007/s11695-012-0762-5.
19. Mitchell JE, Selzer F, Kalarchian MA et al. Psychopathology before surgery in the longitudinal assessment of bariatric surgery-3 (LABS-3) psychosocial study. Surg Obes Relat Dis 2012; 8 (5): 533–541. doi: 10.1016/j.soard.2012.07.001.
20. Mechanick JI, Youdim A, Jones DB et al. Clinical practice guidelines for the perioperative nutritional, metabolic, and nonsurgical support of the bariatric surgery patient – 2013 update: cosponsored by American Association of Clinical Endocrinologists, the Obesity Society, and American Society for Metabolic & Bariatric Surgery. Surg Obes Relat Dis 2013; 9 (2): 159–191. doi: 10.1016/j.soard.2012.12.010.
21. Fried M, Hainer V, Basdevant A et al. Interdisciplinary European guidelines on metabolic and bariatric surgery. Obes Surg 2007; 70: 260–270.
23. van Hout GC, van Oudheusden I, Krasuska AT et al. Psychological profile of candidates for vertical banded gastroplasty. Obes Surg 2006; 16 (1): 67–74. doi: 10.1381/096089206775222023.
24. Bauchowitz AU, Gonder-Frederick LA, Olbrisch ME et al. Psychosocial evaluation of bariatric surgery candidates: a survey of present practices. Psychosom Med 2005; 67 (5): 825–832. doi: 10.1097/01.psy.0000174173.32271.01.
25. Sogg S, Mori DL. Psychosocial evaluation for bariatric surgery: the Boston interview and opportunities for intervention. Obes Surg 2009; 19 (3): 369–377. doi: 10.1007/s11695-008-9676-7.
26. Fabricatore AN, Crerand CE, Wadden TA et al. How do mental health professionals evaluate candidates for bariatric surgery? Survey results. Obes Surg 2006; 16 (5): 567–573. doi: 10.1381/096089206776944986.
27. Sarwer DB, Lavery M, Spitzer JC. A Review of the relationships between extreme obesity, quality of life, and sexual functioning. Obes Surg 2012; 22 (4): 668–676. doi: 10.1007/s11695-012-0588-1.
28. Pawlow LA, O‘Neil PM, White MA et al. Findings and outcomes of psychological evaluations of gastric bypass applicants. Surg Obes Relat Dis 2005; 1 (6): 523–527.
29. De Luca M, Angrisani L, Himpens J et al. Indications for surgery for obesity and weight-related diseases: position statements from the International Federation for the Surgery of Obesity and Metabolic Disorders (IFSO). Obes Surg 2016; 26 (8): 1659–1696. doi: 10.1007/s11695-016-2271-4.
30. Kinzl JF, Traweger C, Trefalt E. Psychosocial consequences of weight loss following gastric banding for morbid obesity. Obes surgery 2003; 13 (1): 105–110.
31. Rudolph A, Hilbert A. Post-operative behavioural management in bariatric surgery: a systematic review and meta-analysis of randomized controlled trials. Obes Rev 2013; 14 (4): 292–302. doi: 10.1111/obr.12013. Erratum in: Obes Rev 2014; 15 (1): 74–75.
32. Livhits M, Mercado C, Yermilov I et al. Preoperative predictors of weight loss following bariatric surgery: systematic review. Obes Surg 2012; 22 (1): 70–89. doi: 10.1007/s11695-011-0472-4.
33. Karmali S, Kadikoy H, Brandt ML et al. What is my goal? Expected weight loss and comorbidity outcomes among bariatric surgery patients. Obes Surg 2011; 21 (5): 595–603. doi: 10.1007/s11695-009-0060-z.
34. van Hout GC, Boekestein P, Fortuin FA et al. Psychosocial functioning following bariatric surgery. Obes Surg 2006; 16 (6): 787–794. doi: 10.1381/096089206777346808.
35. Kinzl JF, Trefalt E, Fiala M et al. Psychotherapeutic treatment of morbidly obese patients after gastric banding. Obes Surg 2002; 12 (2): 292–294. doi: 10.1381/096089202762552818.
36. Cunningham JL, Merrell CC, Sarr M et al. Investigation of antidepressant medication usage after bariatric surgery. Obes Surg 2012; 22 (4): 530–535. doi: 10.1007/s11695-011-0517-8.
37. Rutledge T, Braden AL, Woods G et al. Five-year changes in psychiatric treatment status and weight-related comorbidities following bariatric surgery in a veteran population. Obes Surg 2012; 22 (11): 1734–1741. doi: 10.1007/s11695-012-0722-0.
38. Adams TD, Gress RE, Smith SC et al. Long-term mortality after gastric bypass surgery. N Engl J Med 2017; 23; 357 (8): 753–761. doi: 10.1056/NEJMoa066603.
39. Chen EY, Fettich KC, Tierney M et al. Factors associated with suicide ideation in severely obese bariatric surgery-seeking individuals. Suicide Life Threat Behav 2012; 42 (5): 541–549. doi: 10.1111/j.1943-278X. 2012.00110.x.
40. Ferriby M, Pratt KJ, Balk E et al. Marriage and weight loss surgery: a narrative review of patient and spousal outcomes. Obes Surg 2015; 25 (12): 2436–2442. doi: 10.1007/s11695-015-1893-2.

Kreditovaný autodidaktický test