Gastroenterologie
a hepatologie

Historie endoskopie - 200 let dokumentované endoskopie (1806-2006)

Karel Lukáš ^{Orcid.org  1}, Karel Lukáš ^{Orcid.org  1}

+ Pracoviště
¹ IV. interní klinika 1. LF UK a VFN v Praze

Endoskopie - odvozeno od řeckých slov endo (uvnitř) a skopein (pohled, pohlížení) (Antonin Jean Désormeaux, 1850)

SOUHRN

Lukáš K: Historie endoskopie - 200 let dokumentované endoskopie (1806-2006)

První zaznamenaný endoskopický pokus provedl v roce 1806 P. Bozzini. Instrument byl nazýván "einer Lichtleiter" a byl užit k vyšetření uretry, měchýře a vaginy. V roce 1826 v Paříži P. Salomon-Segalas použil "urethro-cystické speculum", které je považované za první endoskop v praktickém užití pro diagnostiku. V roce 1853 francouzský urolog A. J. Désormeaux vyšetřoval vaginu, uretru a rektum. K osvětlení použil lihový kahan a lampu vlastní konstrukce. První "opravdový" gastroskop sestrojil a prezentoval v roce 1868 německý lékař A. Kussmaul. J. Leiter, výrobce nástrojů ve Vídni, spolupracoval s urologem M. Nitzem a vyvinuli cystoskop, který představili v roce 1879; jeho úspěch tkvěl v osvětlení platinovou smyčkou chlazenou vodním systémem. Klinikem s přísnými požadavky na gastroskop byl polský chirurg J. von Mikulicz-Radecki, který roku 1881 referoval o gastroskopu, který měl v distální čtvrtině lehký úhel a jeho průměr byl 14 mm. Velkou postavou endoskopie třicátých let minulého století byl R. Schindler, který provedl stovky gastroskopií a v roce 1923 vydal "Lehrbuch und Atlas der Gastroskopie". Schindler s výrobcem nástrojů G. Wolfem zkonstruovali ohebný optický gastroskop se soustavou padesáti čoček, který kraloval v endoskopii dlouho, až do roku 1957, kdy B. Hirschowitz se spolupracovníky představili endoskop, ve kterém použili 200 000 skleněných vláken v délce 1 m. Přístroj byl nazván fibroskop. V říjnu 1960 byl vyroben první fibroskop firmou American Cystoscope Markers Inc. (ACMI). Koncem tisíciletí se objevila technologie videoendoskopie. Základem videoendoskopie bylo užití čipu. U zrodu myšlenky a jeho užití ve videokameře v roce 1969 stáli W. S. Boyle a G. E. Smith z Bellových laboratoří. První videoendoskop byl představen firmou Welch Allyn Inc. roku 1984. Myšlenka o miniaturizaci kamery a jejího užití v endoskopii je připisována Demlingovi, Hagelovi a Classenovi a spolupracovníkům. Jako první používal rektoskop pravděpodobně v roce 1895 H. A. Kelly. B. F. Overholt zkonstruoval kolonoskop a prototyp přístroje byl klinicky užit v roce 1963. První totální kolonoskopie u člověka byla provedena L. Provenzalem a A. Revignasem roku 1965 na Univerzitě v Cagliari na Sardinii. V roce 1968 provedl první kanylaci papily pod endoskopickou kontrolou duodenoskopem W. S. McCune. Již v první polovině minulého století se začala rozvíjet terapeutická endoskopie, jejíž "zlatá léta" se kryjí s érou fibroskopie. Koncem devadesátých let minulého století sestrojil P. Swain prototyp bezdrátové endoskopické kapsle a v roce 2000 jej prezentoval. Endoskopie v Československu se rozvíjela již v období před 2. světovou válkou a výrazně vzkvétá s příchodem vláknové endoskopie a videoendoskopie.

Endoscopy - Greek word endo (inside) skopein (looking) (Antonin Jean Désormeaux, 1850)

SUMMARY

Lukáš K: The history of the endoscopy - 200 years of documented endoscopy (1806-2006)

First documented endoscopy experiment was done by P. Bozzini in 1806. That instrument was named "einer Lichtleiter" and used for examination of the uretha, urinary bladder and vagina. In 1826 P. Salomon-Segalas in Paris used the "uretero-cystic speculum" which is assesed as the first endoscope for practical use in diagnostics. In 1853 French urologist A. J. Désormeaux inspected vagina, urethra and rectum. For illumination he used spirit lamp of his own construction. The first "real gastroscope" was constructed and presented by J. A. Kussmaul in 1868 in Germany. J. Leiter, manufacturer of instruments in Vienna, cooperated with urologist M. Nitz and developed a cystoscope, which was presented in 1879. Its succes was an illumination by platin snare cooled by water system. The clinician with rigorous demand on gastroscope was polish surgeon J. von Mikulicz-Radecki who reported in 1881 about gastroscope which had in a distal part light angle and whose diameter was 14 mm. The great person of the endoscopy of therties of the last century was R. Schindler who carried out hundreds of gastroscopies and in 1923 published a book "Lehrbuch und Atlas der Gastroskopie". Schindler and manufacturer G. Wolf constructed flexible optical gastroscope with system of 50 lenses who had a leading role in endoscopy for a long time till 1957 when B. Hirschowitz and co-workers presented and endoscope in which two hundred thousands of glass fibres of 1 meter lenght were used. This instrument was named fiberscope. The first fiberscope was produced in october 1960 by American Cystoscope Markers Company (ACMI). At the end of the first millenium a technology of videoendoscopy appeared. The basis of videotechnology was the discovery of the chip. At the start of the idea and its usage in videocamera was S. Boyle and G. E. Smith from the Bell's laboratories in 1969. The first videoendoscope was presented by Welch Allyn Inc. company in 1984. The idea about minimalising of the camera is dedicated to Demling, Hagel, Classen and their co-workers.The rectoscope was probably firstly used by H. A. Kelly in 1895. B. F. Overholt constructed the colonoscope and the model was used at the clinic in 1963. The first total human colonoscopy was provided by L. Provenzale and A. Revignas in 1965 at the University in Cagliari at Sardinia. In 1968 the first cannulation of the papila of Vater under duodenoscopy control by W. S. McCune was carried out. Already in the first half of the last century a therapeutic endoscopy started and its "gold times" are identical with fiberscopes era. At the end of the last century P. Swain constructed wireless endoscopy capsule which was presented in 2000. Endoscopy in Czechoslovakia expanded already before WW2 and marked development has been mentioned with the advance of fiberscopy and videoendoscopy.

POČÁTKY

Prvním obdobím vývoje endoskopie bylo pozorování tělesných dutin pomocí jednoduchých rovných, rigidních, hladkých trubek. V dalším období byla snaha nástroje konstruovat přímo pro použití v endoskopii. Ale kovové slitiny byly špatně opracovatelné, křehké. Byla sice známa guma, ale její vulkanizace byla prováděna až od roku 1839. Nejzákladnější nedostatkem bylo nedostatečné osvětlení, které nebylo možno přizpůsobit účelu prohlížení lidského "nitra". Bylo užíváno otevřené světlo, svíčky, olejové a plynové lampy a později žhavý platinový drát⁽¹⁾.

První zaznamenaný endoskopický pokus provedl v roce 1806 Phillip Bozzini (J Prakt Heilk 1806), Ital narozený v roce 1775 v Mohuči, který působil ve Frankfurtu nad Mohanem. Zaváděl tenkou trubici osvětlenou světlem svící pomocí zrcadla. Instrument byl nazýván "einer Lichtleiter" a byl užit k vyšetření uretry, měchýře a vaginy. Jeho přístroj je označován za první "pravý" endoskop^(1,2). Bohužel Bozzini zemřel ve věku 36 let na dyzenterii, takže nemohl pokračovat v prosazování svého díla^(3,4). Zřejmě o něco později vyvinul podobný endoskop v Bostonu John D. Fischer (1797-1850), kterým vyšetřoval uterus. K osvětlení používal (stejně jako Bozzini a později Segalas) svíčku, zrcadla a tubulární spekula⁽²⁾.

V roce 1826 v Paříži Pierre Salomon-Segalas (1792 až 1875) použil "urethro-cystické speculum", které je považované za první endoskop v praktickém užití pro diagnostiku. Tento endoskop ztroskotal (jak jinak) na nedostatečném osvětlení⁽¹⁾. Endoskopie trávicího ústrojí prováděl i Francis Cruise v Dublinu⁽³⁾, který používal k osvětlení lampu plněnou parafinem nebo kerosenem⁽²⁾.

Původní Bozziniho endoskop technicky vylepšil v roce 1830 Jean-Pierre Bonnafont (1805-1891) a používal jej jako otoskop. A v roce 1853 francouzský urolog Antonin Jean Désormeaux (?-1894) vyšetřoval tímto přístrojem vaginu, uretru a rektum. K osvětlení použil lihový kahan⁽⁵⁾ a lampu vlastní konstrukce⁽⁴⁾. Désormeaux je tvůrcem termínu endoskopie⁽⁶⁾. Roku 1855 Désormeaux představil zlepšený endoskop před Akademií věd v Paříži. V tomto případě k osvětlení použil lampu, ve které jako palivo sloužil "gazogene" (směs alkoholu a terpentýnu v poměru 4:1). Uvádí, že před "gazogenem" používal elektrické světlo, ale to bylo náročné na udržování, potřeboval asistenta, který obsluhoval baterie. A zdvojnásobovalo tak cenu přístroje. Désormeaux diagnostikoval a chirurgicky léčil urologická onemocnění a vše zdokumentoval v monografii "De l'endoscopie", která vyšla v roce 1865. Nutno zmínit, že za průkopníky laryngoskopie jsou považováni M. Garcia a J. N. Czermak. Manuel Garcia (1805-1906), který byl profesorem na univerzitě v Londýně, prezentoval přístroj v roce 1855. Druhým je pražský rodák české národnosti Johann Nepomuk Czermak (1828-1873), který prezentoval přístroj v roce 1858; byl profesorem na univerzitách ve Štýrském Hradci, Krakově, Pešti a Lipsku⁽⁶⁾.

V roce 1867 E. Andrews v Chicagu používal ve zlepšeném Cruisově endoskopu k osvětlení magneziovou smyčku. Ve stejném roce Bruck v Breslau a Milliot v Paříži použili platinový drát jako vlákno do elektrické lampy. Ale autorem chladícího systému byl Gustave Trouve, inženýr z Paříže, který spolupracoval s vídeňským Josefem Leiterem a chirurgem Johannem von Mikulicz⁽²⁾.

OBDOBÍ RIGIDNÍ

Sestrojení ezofagoskopu je připisováno Johnu Bevanovi v roce 1868⁽⁷⁾. Avšak téměř desetiletí před ním ve Vídni sestrojili Carl Stoerk (1832-1899) a Friedrich Semeleder (1832-1901) primitivní formu ezofagoskopu. Stoerk pak v práci pokračoval a kolem roku 1870 měl přístrojů již celou řadu; světlo bylo koncentrováno zrcadlem, ale osvětlení bylo nedostatečné⁽²⁾. První "opravdový" gastroskop sestrojil a prezentoval německý lékař Adolf Kussmaul (1822-1902). Byla to rovná kovová trubice dlouhá 47 cm s průměrem 1,3 cm, která byla zaváděna s obturátorem. Vnější osvětlení zajiš»ovala Désormeauxova lampa, která byla napájená směsí alkoholu a terpentýnu a světlo bylo koncentrováno čočkou. K pokusu na člověku se odhodlal v roce 1868. Vyšetřoval polykače mečů, protože u nich předpokládal zkušenost a vhodné anatomické uzpůsobení. První vyšetření skončilo neúspěšně, žaludeční sliznici se nepodařilo osvětlit⁽⁵⁾. K jeho polykači mečů se váže "žertovný" výrok: "spolknu meč kdykoliv, ale a» jsem zatracen, spolknu-li trumpetu⁽¹⁾." Polykače mečů zkoušel gastroskopovat ve stejném období i Campbell v Glasgowě, ale jeho polykač prohlásil, že již nebude pokračovat, protože se mu polykání gastroskopu hnusí. Údajně první zdařile dokončenou gastroskopii dle Moutiera provedl Trouvé až v roce 1871⁽⁵⁾, když v roce 1870 dokončil "polyscope", u kterého dokázal stabilizovat intenzitu elektrického osvětlení.

Josef Leiter (1830-1892), výrobce nástrojů ve Vídni, spolupracoval s urologem Maxmillianem Nitzem (1848 až 1906) a vyvinuli cystoskop, který představili v roce 1879; jeho úspěch tkvěl v osvětlení platinovou smyčkou chlazenou vodním systémem⁽²⁾. V roce 1881 sestrojili Nitze a Leiter ve Vídni aparát k vyšetřování horní části trávicího ústrojí ze skloubených dílců, podobných račímu abdominálnímu krunýři. Konstrukce dovolovala, aby výkon byl prováděn u sedícího pacienta. Kraniální díl byl ohnut téměř do pravého úhlu a nesl optiku. Distální část byla svislá a pohyblivá⁽⁵⁾.

Joseph Leiter vytvořil mezi lety 1876 až 1880 různé typy ezofagoskopů a gastroskopů. Leiter začal po rozchodu s Nitzem spolupracovat s Kussmaulem; v konečné fázi se shodli na rovné formě přístroje⁽¹⁾.

Klinikem s přísnými požadavky na gastroskop byl polský chirurg Johann von Mikulicz-Radecki (1850-1905), který zprvu zkoušel prototypy endoskopu v tělech zemřelých⁽⁶⁾. V roce 1881 referoval (Wien Med Presse 1881) o gastroskopu s trubicí 65 cm dlouhou, která měla v distální čtvrtině lehký úhel a její průměr byl 14 mm. Přístroj byl vybaven optikou a možností insuflace vzduchu. Osvětlení bylo elektrické. Zdrojem světla byla platinová klička rozžhavená elektrickým proudem Bunsenova článku⁽¹⁾. Gastroskop měl i kanálek pro insuflaci vzduchu. Optické prizma a krystal kryjící platinovou kličku se při zavádění překryly zvenčí ovladatelnou záklopkou, aby nemohly být znečištěny hlenem. Osvětlení bylo umístěno na distálním konci přístroje⁽²⁾. Po zavedení do žaludku se záklopka odsunula⁽⁸⁾. Mikulicz popisoval pohyby pyloru a popsal i žaludeční karcinom⁽⁹⁾. Jiný pramen uvádí, že Mikulicz spatřil endoskopem rakovinu žaludku již při svých endoskopických pokusech v roce 1879⁽⁵⁾. Mikulicz byl ve Vídni asistentem Billrothovým⁽¹⁰⁾ a později se stal profesorem chirurgie na univerzitách v Krakově, Královci a Vratislavi. V roce 1892 vydal "Atlas chorob ústní dutiny a jícnu"⁽¹¹⁾. Zemřel v roce 1905 a příčinou byl žaludeční karcinom, tedy onemocnění, pro jehož řešení se svým učitelem Billrothem vyvinul chirurgický postup⁽¹²⁾.

Otcem myšlenky použít k osvětlení platinovou kličkou ve skleněné baňce byl dentista z Breslau Julius Bruck⁽⁶⁾. Existují nejasnosti ohledně použití žárovky v endoskopii a není bezpečný důkaz o prvenství. V roce 1879 na setkání v rámci American Association for the Advancement of Science předváděl Thomas Alva Edison novou žárovku a v debatě s Williamem Oslerem uvedl, že bude možno osvětlit vnitřek lidského těla malou elektrickou žárovkou zavedenou do žaludku. Malou žárovku (Mignon lampe) použili v cystoskopu v roce 1879⁽⁹⁾ urolog Max Nitze s Josephem Leiterem⁽⁴⁾. Podle dalšího pramene se Joseph Leiter seznámil s Edisonovou žárovkou na Mezinárodní elektrické výstavě ve Vídni až v roce 1883. V tomto roce pak původní smyčku z platinového drátu nahradil žárovkou⁽¹³⁾, ale ta se v gastroskopu neosvědčila⁽²⁾. Další zdroje uvádějí, že elektrickou žárovku (vynalezenou Edisonem v roce 1879) začal v gastroskopu používat teprve Theodor Rosenheim (1868 až 1939) v roce 1895 v Berlíně^(6,8). V roce 1887 uvedl Leiter "panendoscope", univerzální světelný zdroj pro všechny rovné endoskopické tubusy s vlastnostmi Edisonovy lampy. Mikulicz vyvíjel i ezofagoskop a v roce 1886 nahradil platinovou kličku Edisonovou žárovkou, tím se z něho údajně stal první opravdu použitelný ezofagoskop⁽²⁾.

V době kolem přelomu století byly užívány tři základní typy gastroskopů a ezofagoskopů:
1. rovné tubusy bez čoček;
2. "flexibilní" endoskopy;
3. rigidní rovné tubusy s optickým systémem.

První typ užíval ve Spojených státech Chevalier Jackson a v Anglii W. Hill. Druhý typ užívali Kelling, Kuttner a Sussmann. Zastáncem třetího typu byl zejména Rosenheim, jehož přístroj z roku 1895 sestával ze tří trubic: centrální obsahovala optický systém, střední trubice nesla lampu s kličkou z platinového drátu a chladící systém, zevní tubus byl označen škálou, která ukazovala hloubku zavedení⁽²⁾.

V roce 1901 demonstroval G. Kelling v Americe svůj první "coelioscop", přístroj pro vyšetřování dutiny břišní, který byl později přejmenován na laparoskop.

Mikuliczův přístroj pak byl dále vylepšován v letech 1910-1911 dalšími, kteří o tom podávali písemné zprávy. K nejznámějším patří T. Rosenheim (Dtsch Med Wochenschr), G. Kelling (Münch Med Wochenschr) a H. D. Elsner (Klin Wochenschr). Autoři popisovali různé nálezy v jícnu i v žaludku. Byly konstruovány i nové přístroje, např. Besnaud vynalezl přístroj, který byl zaváděn podle předem založené pružiny⁽⁵⁾.

Hans Elsner modifikoval Rosenheimův přístroj v roce 1911, umístil čočky do zvláštního vnitřního tubusu a rigidní gastroskop s bočnou optikou opatřil gumovým koncem^(2,13). Ve stejném roce (1911) Elsner se Sussmannem vyvinuli gastroskop pro praktické používání, který byl zaváděn ve "flexibilním stavu" a teprve po umístění v žaludku byl vyrovnán⁽⁹⁾. Rigidní mandrén nesl optiku a  byl zaváděn pryžovou sondou připevněnou na kraniální kovový díl⁽⁵⁾. Elsnerův gastroskop byl užíván často dalšími endoskopisty⁽¹⁴⁾.

V roce 1907 použil Bruening gastroskop s elektrickým osvětlením nazvaný "elektroskop", který se údajně do žaludku zaváděl velmi obtížně⁽¹⁵⁾. Osobitou cestou šel Chevalier Jackson v Pittsburgu, který pracoval od roku 1907 s rigidním gastroskopem připomínajícím přístroj Kussmaulův. Výhodou byla možnost odstranit tímto přístrojem cizí tělesa ze žaludku^(5,6).

V roce 1911 F. C. Herrick, chirurg z Clevelandu, navrhl "operační" gastroskop. Používal cystoskop, který zaváděl do žaludku gastrostomií k lokalizaci místa krvácení.

Ve stejném roce (1911) Michael Hoffmann v Německu vynalezl skloubení čoček (Münch Med Wochenschr 1911), ale jeho snaha ztroskotala na jejich umístění v endoskopu⁽¹⁾. Za několik let se o totéž pokoušel Lang. Jeho ohebná trubice obsahovala tenké konvexní čočky, které přenášely obraz, který se nedeformoval ohnutím trubice⁽¹³⁾.

Velkou postavou endoskopie je Rudolf Schindler, který se narodil 10. května 1888 v Berlíně. Byl synem židovského bankéře a luteránské matky. V roce 1905 začal studovat na Univerzitě ve Freiburgu, ale zajímal se hlavně o přírodopis a mořskou zoologii. Během první světové války jej zaujalo velké množství gastrointestinálních potíží vojáků, což vedlo k jeho zaměření na nemoci trávicího ústrojí, když nastoupil do nemocnice v Mnichově^(16,24). Schindler používal Elsnerův rigidní gastroskop a později upravil gastroskop mnichovské firmy Reining, Gebbert a Schall začleněním vzduchového kanálu, kterým se měly čistit čočky a tím měla být zlepšena viditelnost a bezpečnost^(13,16). Endoskop sestával z rovné trubice, která se zaváděla do žaludku pomocí obturátoru, jehož konec v délce 8 cm byl z gumy a sloužil jako bezpečnostní vodič při zavádění přístroje. Po zavedení aparátu do žaludku a vyjmutí obturátoru byla zasunuta optická trubice, která nesla i lampu. Je uváděno, že perforace byly v té době velmi vzácné⁽³⁾. Schindler provedl stovky gastroskopií a snažil se rozlišit různé typy gastritid. V roce 1923 vydal "Lehrbuch und Atlas der Gastroskopie". Ilustrace byly malovány, protože nebyla ještě k dispozici kvalitní intragastrická fotografie. Tato kniha prokazovala užitečnost gastroskopie v objasňování a zjiš»ování onemocnění žaludku⁽¹⁶⁾.

R. Korbsch se pokusil vyhnout nebezpečí perforace a vydal se cestou tenkých přístrojů. Sestrojil gastroskopy velmi útlé s lehce zahnutým koncem opatřeným kaučukovým prstovitým vodičem. Jeho poslední, nejštíhlejší model z roku 1933 měl necelých 7 mm v průměru. Přístroj měl vnější kovový pláš» vedoucí vzduch a elektrický proud do malé žárovky umístěné na konci aparátu. Vnitřní tubus nesl optiku (prográdní, ortográdní či retrográdní) a byl vyměnitelný. S těmito přístroji se pracovalo zejména po první světové válce. V Německu přístroj užívali např. Schindler, Gutzeit, Henning. Z našich endoskopistů pravděpodobně J. Scheiner na klinice Syllabově v Praze a R. Halmoš na klinice Netouškově v Bratislavě. Korbschův přístroj přišel až po přístroji Wolffově-Schindlerově, který jej téměř zcela zastínil^(5,6).

OBDOBÍ SEMIFLEXIBILNÍ

Schindler se spojil s výrobcem nástrojů Georgem Wolfem z Berlína a zkonstruovali ohebný optický gastroskop se soustavou padesáti čoček. Vůdčí myšlenkou pro tento přístroj byly práce práce Hoffmannovy a Langovy z počátku století⁽¹³⁾. Tak se objevil v roce 1932 semiflexibilní (možná spíše semirigidní) gastroskop Wolfův-Schindlerův (patentováno Georgem Wolfem jako German patent No. 662,788 a US patent No 1,995,196). Byla to šestá, konečná verze přístroje, který byl 78 cm dlouhý. Kraniální rigidní segment měl průměr 12 mm a měřil 34 cm, průměr distální části byl 8,5 mm. Flexibilní distální segment byl z bronzového drátu stočeného do spirály a z 51 konvexních čoček, které při ohnutí přístroje přenášely obraz. V distální části byla vyměnitelná žárovka (8 voltů) a hranol pro bočný pohled. Vše bylo potaženo gumou. Pohyblivost ohebné části dosahovala úhlu 34 stupňů. Při větším vychýlení mohlo dojít k luxaci čoček a k omezení viditelnosti, k zúžení obrazu. Zúžení obrazu bylo poloměsíčité, jednostranné a při ohybu do dvou stran (deformace ve tvaru "S") dvoustranné. Při značném přiblížení pozorované oblasti k okénku docházelo k rozplývání obrazu. Za téměř nepřekonatelná byla považována slepá místa: krajina parakardiální, některé části zadní stěny a velkého zakřivení a úsek malého zakřivení skrytý angulární řasou. Schindler označil přístroj jako "zcela nenebezpečný"^(5,13,15).

Mnichov se ve třicátých létech díky Schindlerovi stal Mekkou gastroskopistů. Do konce roku 1933 se zde vystřídalo na 50 lékařů z Evropy i Severní Ameriky⁽¹³⁾. Zácvik byl jistě nutný, protože tento typ přístroje vyžadoval dobrý trénink a dobrou asistenci. Nejlepší pro snadný a bezpečný výkon byl prý pacient s anatomickým uspořádáním stejným, jako mají polykači mečů. Dvanáctník byla v té době a pro tento (i semiflexibilní) přístroj "terra incognita"⁽¹⁵⁾.

Se Schindlerovým endoskopem pracovali další, kteří se u něj vyučili. Přístroj propagovali zejména Francoise Moutier ve Francii ("Traite de gastroscopie et de pathologie endoscopique de l'estomac" 1935), Norman Henning v Lipsku a Kurt Gutzeit v Breslau (Vratislavi, Wroclawi)^(16,17).

M. Ortmayer a W. Palmer navštívili Schindlera v Mnichově již v roce 1920 a dobrý vztah přetrval mnoho let. Schindler byl po nástupu nacismu v Německu internován v koncentračním táboře v Dachau a jeho američtí přátelé pro něj získali vízum do USA a vyreklamovali jej z koncentračního tábora, kde pobyl půl roku. V roce 1934 Schindler s rodinou emigrovali do Spojených států, do Chicaga, na tamní univerzitu⁽¹⁶⁾. Zde s W. Palmerem, který se stal jeho nadřízeným, přeložili Schindlerovu učebnici a publikovali ji v roce 1937 pod titulem "Gastroscopy: the endoscopic study of gastric pathology"^(13,17). V roce 1943 přesídlil Schindler do Los Angeles do College of Medical Evangelists, nyní známé jako Loma Linda University⁽¹⁷⁾. V průběhu 2. světové války pracoval Schindler spolu s W. J. Cameronem a L. Streifenderem na zlepšení osvětlení gastroskopu⁽¹⁾. Po válce vydal R. Schindler reedice své učebnice (1950 a 1966). V letech 1958-1960 působil na Univerzitě Minas Gerais v Belo Horizonte v Brazílii. Do Spojených států se vrátil v roce 1960 a byl konzultantem v Long Beach Veterans Administration Hospital. Když zemřela jeho manželka Gabriela, vrátil se do Mnichova, kde se oženil se "starou přítelkyní jeho Mnichovských dnů, Mary Kochovou" a zemřel zde v roce 1968^(1,16).

Ale byly používány i jiné gastroskopy. Cameronův-Schindlerův přístroj Omniangle byl sestrojen ve Spojených státech dle přístroje Wolffova-Schindlerova v době, kdy nebylo možno získat náhradní součástky z Německa. Optická mohutnost přístroje byla zvětšena. Tubus se však obtížněji zaváděl, protože byl tužší a jeho lampa se silně zahřívala, okénko se opocovalo a obraz se tak kalil. V Anglii byl vytvořen model Hermonův-Taylorův s flexibilním koncem dlouhým 20 cm. Viditelnost přístroje byla hodnocena jako "značná a velmi dobrá, zkreslování nepatrné"⁽⁵⁾. Edwin Boros předvedl v roce 1947 "flexibilní esophagogastroscope" na výroční schůzi AMA v Atlantic City. Tímto přístrojem do konce roku 1948 vyšetřil 350 pacientů. V roce 1948 Schindler předvedl ezofagoskop s gumovým koncem, u kterého vnitřní tubus nesl optický systém. Následoval Ederův-Huffordův ezofagoskop (1949). Na přání E. Palmera sestrojil Streifeneder v roce 1953 transezofagoskopický gastroskop. Jediným tubusem - ezofagoskopem - byl zaváděn další tubus - gastroskop (Eder-Palmer Trans-Esophagoscopic Flexible Gatroscope)⁽²⁾.

V éře rigidních a semirigidních přístrojů byli pacienti na gastroskopii pečlivě vybíráni; vyšetření se uskutečnilo jako poslední v algoritmu až po předchozím rentgenovém vyšetření horní části trávicího ústrojí baryovou kaší. Pacient byl premedikován intramuskulární injekcí krátce účinkujícího barbiturátu a atropinu, který redukoval žaludeční sekreci a motilitu. Žaludek býval před výkonem vyprazdňován gumovou Ewaldovou trubicí. Pacientovo hrdlo bylo anestezováno injekcí a pak zavedena 25centimetrová gumová hadice, která dilatovala horní jícnový svěrač, aby bylo možno snadněji zavést gastroskop. Pacient ležel na levém boku a asistentka držela jeho hlavu. Vyšetřující (mluví se dokonce o "operatérovi") zavedl pomocí prstu měkký gumový konec gastroskopu do proximálního jícnu. Asistent jemně extendoval pacientovu hlavu a tím se napřímil kanál ústa-hltan-jícen. Objektiv byl umístěn bočně, takže zavádění jícnem bylo naslepo. Když byl přístroj zaveden do žaludku, byla zahájena insuflace. Pak byl žaludek prohlížen. Oblast antra a malé kurvatury byla označována jako "slepá". Pylorus býval vidět, do duodena nebylo možno proniknout. V průběhu vyšetření měl pacient velmi nepohodlnou polohu, zejména díky zvrácení krku. Pokusy o fotografování nebyly časté. Komplikace byly v té době výjimečné, protože výkony byly prováděny s velkou pozorností a pečlivostí⁽¹⁾.

Semirigidní přístroje bylo nutno "pečlivě opatrovat", nebylo možno je sterilizovat varem, omývaly se tekoucí vlažnou vodou a přetírány byly vatou namočenou v alkoholu, pak opět oplachovány vodou. Přístroj pak byl osušen a profouknut naprázdno balónkem. Flexibilní konec bylo nutno chránit před zbytečným ohýbáním a pasivním komíháním. Před použitím byly tubusy potírány glycerinem nebo pateolovou mastí nebo "svlaženy vodou"⁽⁵⁾.

GASTROKAMERA

V roce 1952 byla v Japonsku vyvinuta miniaturní kamera - gastrokamera, kterou zkonstruoval Tatsuno Uji ve spolupráci s techniky firmy Olympus Optical Company (Tokyo Med J 1952)⁽¹⁸⁾. Přístroj měl zásobník s barevným filmem, blesk, kameru a tubus spojoval přístroj s ovladačem. Pochopitelně byla nutná insuflace vzduchu. Nevýhodná byla nepřítomnost viditelného obrazu při fotografování. Bylo provedeno 32 expozic na 5mm film ve stejných sekvencích. Gastrokamera byla rozšířena především v Japonsku, kde v roce 1966 bylo v činnosti 10 000 přístrojů, kterými bylo vyšetřeno ročně půl milionu osob. Gastrokamera nebyla mimo mateřskou zemi téměř používána a postupně se stala obsolentní⁽¹⁾. Pro zajímavost uvádíme, že Václav Jirásek na I. interní klinice (tehdejší) Fakultní nemocnice I v Praze gastrokameru měl k dispozici a užíval ji.

Gastrokamera byla použita i pro vyšetření distální části trávicího ústrojí a Fujio Matsunaga z University v Hirosaki prezentoval na gastroenterologickém kongresu ve Washingtonu v roce 1958 první sigmoidokameru Olympus. Přístroj měl délku 75 cm. O dva roky později byl k dispozici prototyp v délce 1,5-2 metry, který měl v průměru 9 mm⁽⁶⁾.

SKLENĚNÁ VLÁKNA A FIBROSKOP

Že je světlo vedeno i ohybem prokázali na vodě proudící z nádrže v roce 1841 profesor fyziky Daniel Colladon (1802-1893) v Ženevě, profesor fyziky a astronom Jacques Babinet (1794-1872) v Paříži a v roce 1860 britský fyzik John Tyndall (1820-1893). Skleněná vlákna k vedení světla užil J. L. Baird (1888-1946), který v roce 1927 získal patent v Anglii, a C. W. Hansell (1899-1967), který získal patent v roce 1930 v USA. Schindler spolupracoval v Mnichově s Heinrichem Lammem (1908-1974), v té době studentem mediciny, který jako první doporučoval adaptaci skleněných vláken pro gastroskop (Z Instrumentenk 1930)^(9,17). Heinrich Lamm s Walterem Gerlachem v roce 1930 úspěšně přenesli obraz svazkem skleněných vláken. Ale, v tomto případě, neprozíravý Schindler se vrátil ke své soustavě čoček a hranolů.

Moderní věk endoskopie se datuje od šesté dekády minulého století⁽¹⁹⁾. Éra fibroskopie začala jednoho zimního dne v roce 1954 v Ann Arbor v Michiganu, když Basil Hirschowitz četl lednové číslo časopisu Nature, kde byly dva články o skleněných vláknech. V jednom z nich Angličané Harold Hopkins a Narinder Kapany z Imperial College of London popisovali, jak může být obraz přenášen skleněnými koherentními vlákny z trávicího ústrojí pacienta k oku vyšetřujícího (Hopkins HH, Kapany NS, Nature 1954). Autorem druhého článku byl Holanďan Abraham van Heel, který popisoval přenos obrazu paralelními izolovanými flexibilními skleněnými vlákny^(1,3).

Basil Hirschowitz, jehož rodina se přestěhovala do Jižní Afriky z Litvy⁽²⁰⁾, studoval medicínu na Universitě Witwatersrand v Johannesburgu a v roce 1946 měl možnost nahlédnout bleskově do žaludku rigidním gastroskopem. To vzbudilo jeho celoživotní zájem. Pak prošel postgraduální výchovou v Hammersmitth Hospital v Londýně a v Central Middlesex Hospital, kde se zabýval pod vedením Avery Jonese gastroenterologií a endoskopií. V roce 1953 byl již ve Spojených státech na Universitě v Michiganu. Vrátíme se k článku v Nature z 2. ledna 1954, ve kterém H. Hopkins a N. Kapany z Imperial College of London popisovali přenos obrazu skleněnými vlákny a možnosti využití v medicíně^(1,3,21). Hirschowitz si rychle zařídil cestu do Londýna a navštívil Hopkinse a Kapanyho v Imperial College v Kensingtonu. Zjistil, že se jedná o průmyslové skleněné vlákno, které je užíváno k výrobě látky, že při přenosu jsou ztráty světla a výsledná barva je zelená. Ale vlákna jsou flexibilní a mohou přenášet obraz! Po návratu do Ann Arbor se spojil s fyzikem dr. Pollardem. Zvali Kapanyho z Londýna ke spolupráci, ale ten odmítl, a proto přijali do týmu Larryho Curtisse, studenta fyziky⁽²¹⁾, který vyřešil důležitý problém - ztrátu světla při cestě skleněnými vlákny. Výsledkem spolupráce Basila Hirschowitze, Lawrence Curtisse, Willburga Peterse a Marvina Pollarda byl přístroj, jehož pořizovací cena byla 250 (slovy dvěstěpadesát) amerických dolarů. Bylo použito 200 000 skleněných vláken v délce 1 m. V polovině února 1957 byl hotov prototyp fibroskopu přizpůsobeného pro gastroskopii. Hirschowitz vyzkoušel přístroj na sobě. Popisuje, jak si jej "zavedl oběma rukama přes protesty neanestezovaného faryngu a centra zvracení". Za několik dní vyšetřil první pacientku, mladou ženu, studentku stomatologie s duodenálním vředem, která byla později operována. Pro zajímavost Hirschowitz dále uvádí, že tuto ženu endoskopoval ještě jednou po šesti letech pro obstrukci stomatu zánětlivou hyperplastickou reakcí na hedvábí^(1,21). Hirschowitz demonstroval nový gastroskop, který nazval fibroskop (fiberscope) na setkání American Gastroscopic Society 16. května 1957 v Colorado Springs. Demonstroval i fotografie. Prezentace se účastnilo asi 40 lidí, ale jen několik z nich zůstalo na předvádění^(3,21). V říjnu 1960 byl vyroben první fibroskop firmou American Cystoscope Markers Inc. (ACMI) a následovaly další typy, o kterých Hirschowitz referoval v časopise (Lancet 1961;1: 1074-1078) s první barevnou fotografií v tomto časopise. Po 3-4 letech došlo k americko-japonské spolupráci a byla zlepšena např. šíře obrazu, jeho jasnost, ovládání distálního konce a vytvořen bioptický kanál. Firma ACMI již nedominovala trhu a objevily se firmy Olympus a Machida. Prvním přístrojem, který byl široce používán v USA, byl ezofagoskop s pracovní délkou 75 cm s přímou optikou⁽²¹⁾. V roce 1964 uvedla firma ACMI LoPrestiho panendoskop s přímou optikou⁽¹³⁾. Později byla pracovní délka prodloužena na 105 cm (Olympus model GIF) a pak na 110 cm a přístroj mohl být používán jako ezofagogastroduodenoskop. Byl uveden do praxe v roce 1970. Mobilita konce se zlepšovala a další model (ACMI 7089P) měl ovládání na čtyři strany a ohyb konce ke 180°. Zvětšoval se i průměr bioptického kanálu. Přístroje byly užívány nejen k prohlížení "lidských dutin", ale i v průmyslu, např. pro kontrolu leteckých motorů⁽²¹⁾. Je nutno připomenout i úlohu endoskopů - fibroskopů - v klinických lékových studiích hodnotících účinnost preparátů (které později zcela změnily léčbu acidopeptických onemocnění - antagonistů H2-receptorů(22) a později i inhibitorů protonové pumpy) a jejich úlohu v objevení Helicobacter pylori J. R. Warrenem a B. J. Marshallem⁽²³⁾.

A chytrý Hirschowitz napsal na konci svého článku v roce 1979⁽²¹⁾, že jednoho dne se mohou i fibroskopy stát obsolentními, tak jako se staly obsolentními čočkové gastroskopy. Fibroskopy dominovaly na poli endoskopie jen čtvrt století. Ale toto období lze jistě právem a bez nadsázky nazývat zlatým věkem endoskopie!

VIDEOENDOSKOPIE

Koncem tisíciletí se objevila technologie videoendoskopie. Základem videoendoskopie bylo užití čipu (charge-coupled device - CCD). U zrodu myšlenky a jeho užití ve videokameře v roce 1969 stojí dvě jména: Willard S. Boyle a George E. Smith z Bellových laboratoří. První videoendoskop byl představen firmou Welch Allyn Inc. v roce 1984(13). Osvětlení videoendoskopu zajiš»ovala optická vlákna⁽⁹⁾.

Myšlenka o miniaturizaci kamery a jejího užití v endoskopii je připisována Demlingovi a Hagelovi a Classenovi a jeho spolupracovníkům⁽¹³⁾. První zkušenosti s prototypem videoendoskopu ve Spojených státech byly publikovány Sivakem a Fleischerem v roce 1984 (Sivak MV, Fleischer DE. Gastrointestinal Endoscopy 1984) a krátce potom v Evropě Classenem a Phillipem (Classen M, Phillip J. Endoscopy 1984) a Demlingem (Demling L, Hagel HJ. Endoscopy 1985). Od roku 1994 existují tři videoendoskopické systémy: Fujinon EVE, Olympus EVIS a Pentax PVE.

BIOPSIE

Kleště k odebírání biopsií vynalezl pravděpodobně před rokem 1940 Bruce Kenamore užívající též Schindlerův gastroskop (Kenamore A. Am J Dig Dis 1940; 7: 539). Další zprávy hovoří o tom, že biopsie žaludeční sliznice odebíral v roce 1940 Wood a jeho australští spolupracovníci a publikace se objevila v časopise Lancet, zřejmě pro zdržení ve válečných letech, až v roce 1949. Další zpráva o biopsích pochází z roku 1950, uveřejnil ji J. Tomenius v Gastroenterology. Žaludeční biopsie byla v té době užívána zejména k odlišení gastritidy, difúzního karcinomu a lymfomu. Biopsie bylo možno odebírat i speciálním Benediktovým "operačním gastroskopem pro získávání žaludeční tkáně" (Benedict EB. Gastroenterology 1948), který vyvinul ve spolupráci s firmou American Cystoscope Markers Corporation. Přidáním zvláštního kanálu pro odsávání a biopsii se zvětšil průměr tubusu na 14 mm. Přístroj byl užíván až do šedesátých let⁽³⁾. V polovině padesátých let pracovníci Eder Instrument Company adaptovali Eder-Palmerův gastroskop k sacím biopsiím za přímé vizuální kontroly. Byla aspirována tkáň a uříznuta "gilotinou". Přístroj dokázal spíše odebírat biopsie u difúzních procesů, ale nikoliv u menších lézí, jako jsou vředy nebo malé nádory⁽¹³⁾.

FOTOGRAFOVÁNÍ

Fotografování při endoskopii bylo problémem a dlouho trvalo, než byly fotoaparáty adaptovány pro endoskopy. V roce 1898 byly na světě první černobílé fotografie nevalné úrovně způsobené nedostatečným osvětlením. Autory byli F. M. Lange a D. Meltzing (Münch Med Wochenschr 1898)⁽¹⁾ nebo Meltzung^(13,2). Gastroskop Korbschův připouštěl i použití černobílé gastrofotografie pravděpodobně kolem roku 1929^(2,5). Roku 1937 použili externí kameru Henning a Keihack⁽³⁾. Henning použil nasazovací kameru, se kterou bylo možno gastroskopicky pozorovat sliznici žaludeční a ve vhodném okamžiku zachytit snímek na 16mm film. Posunutím kazety bylo možno fotografovat na 1 kazetu 5 obrázků. Ostatní přístroje nesly na konci (pozn. distálním?) gastroskopu malou fotografickou kameru, která v záblesku světla fotografovala naslepo. Ještě v roce 1937 považoval Moutier ve své monografii gastrofotografii za nevyřešený problém⁽⁵⁾. V roce 1948 se objevily barevné endoskopické fotografie, autory byli Segal a Watson, kteří spolupracovali s Carl Zeiss Company, s Eastman Kodak Company a s Bausch & Lomb Optical Company. V roce 1957 v Colorado Springs při prvním předvádění fibroskopu demonstroval Hirschowitz i fotografie, které pořídil kamerou Exakta 58 mm. Nejznámější z nich je fotografie americké poštovní známky s Abrahamem Lincolnem a fotografie textu ("FIBERS")^(3,21). V období vláknité optiky se stala 35mm externí kamera téměř standardní součástí vybavení a zajiš»ovala důležitou formu dokumentace⁽¹³⁾.

VYŠETŘOVÁNÍ DOLNÍ ČÁSTI TRÁVICÍHO ÚSTROJÍ

Jednoduchá anální a rektální spekula byla používána chirurgy mnoho století, byla nalezena dokonce v ruinách Pompejí. K vyšetření konečníku byly používány též různé rigidní nástroje, např. duté stvoly nebo větvičky (!). Ale nedostatečné osvětlení a ohebnost materiálů zabraňovaly přesáhnout rektosigmoideální spojení⁽³⁾. Ještě kolem roku 1800 byla používána pro vyšetření této oblasti spekula (zrcadla)⁽¹⁾. Rigidní přístroje přišly na řadu později. Americké zdroje uvádějí, že v roce 1895 jako první používal "dlouhý" 30centimetrový rigidní rektosigmoidoskop profesor gynekologie a porodnictví Howard A. Kelly z University Johna Hopkinse (Ann Surg 1895). Přístroj byl znám jako "Kelly tubes". K osvětlení používal zrcátka umístěného na hlavě. V roce 1903 James P. Tuttle z Nového Yorku ve spolupráci s Electro Surgical Instrument Company of Rochester vyvinul rektosigmoidoskop s integrovaným elektrickým systémem. Dalšími vynálezy v počátku století byly Straussův proktosigmoidoskop (vyráběla jej firma Georg Wolf v Berlíně) a Lynchův proktosigmoidoskop (firma Electro Surgical Instrument Company), ale přesná data nejsou známa. Přístroje měly dobrou viditelnost, ale snaha proniknout za rektosigmoideální spojení vyústila někdy v perforaci. V roce 1928 H. C. Hoff otiskl v Americké Rentgenologii článek o retrográdním průniku ohebné trubice do céka, čímž ukázal, že cesta je možná^(2,3). Schindlerův přístroj s čočkami a hranoly nebylo možno užít pro vinutost sigmoidea. Později, po vynálezu vláknité optiky, byl čas od času užíván k vyšetření tlustého střeva ezofagoskop⁽¹⁷⁾. Matsunaga použil k vyšetření tlustého střeva modifikovanou gastrokameru, ale vyšetření přineslo jen nedostatečné informace⁽³⁾.

A opět v Michiganu na Univerzitě v Ann Arbor, inspirován prací Hirschowitzovou, se začal v roce 1961 vláknovou kolonoskopií zabývat Bergein F. Overholt. Prototyp přístroje byl klinicky užit v roce 1963 a první zavádění se uskutečnila pomocí spolknutého vlákna, které bylo uchyceno na konec přístroje^(17,14). V roce 1963 provedl údajně první kolonoskopii fibroskopem Robert Turell. Užil Hirschowitzův gastroskop (ACMI) adaptovaný pro kolonoskopii⁽⁶⁾. V tomtéž roce referoval písemně (Amer J Surg 1963). Turell se později, v roce 1967, vyjádřil, že fibroskop by potřeboval v současnosti ještě extenzivní studium a pro rutinní použití stačí rigidní sigmoidoskop. Overholt se však nevzdal a ve spolupráci s Eder Instrument Company vyvinuli flexibilní sigmoidoskop, který předvedli na Endoskopickém sjezdu v květnu 1967; v té době vyšetřil 40 pacientů⁽¹³⁾.

Overholtova publikace o klinických zkušenostech s fibrosigmoidoskopem vyšla v roce 1968. Za dva roky bylo možno referovat o kolonoskopu firmy Olympus (CF-SB), který používal též Matsunaga⁽⁶⁾, a již v roce 1970 se objevila dlouhá verze s pohybem hlavice do čtyř světových stran⁽³⁾. Další zdroj⁽¹³⁾ uvádí, že v roce 1965 firma ACMI měla k dispozici endoskop dlouhý 105 cm, označovaný jako kolonoskop. Podobný přístroj dlouhý jen 86 cm vyráběla firma Olympus Corp. Oba přístroje měly bidirekcionální konec. Přístroj vylepšili Japonci a urychlili jeho klinickou aplikaci. V roce 1965 o svých zkušenostech referovali (Oshiba S, Watanabe A. Gastroenterol Endosc [Japan] 1965; Niwa H. Gastroenterol Endosc [Japan] 1965)⁽¹⁾.

První totální kolonoskopie u člověka nebyla kupodivu zaznamenána ani v Americe ani v Japonsku, ale na Univerzitě v Cagliari na Sardinii, kde ji v roce 1965 provedli Luciano Provenzale a Antonio Revignas. Použili Blankenhornovu techniku, kdy byla spolknuta tenká polyvinylová trubička, která vyšla anem a na ní "navlékli" Hirschowitzův gastroskop s bočnou optikou a postupně vnikli do céka. Tato technika se neujala pro obecné užívání⁽³⁾. Jedněmi z prvních kolonoskopistů byli v Anglii Christopher Williams (Williams CB. Br M J 1972), ve Spojených státech W. Wolff a H. Shinya (Wolff W, Shinya H. JAMA 1971) a Jerome Waye (Waye J. Surg Clin N Amer 1972).

První "průnik" ileocekální chlopní je datován v roce 1970, kdy Nagasako a spolupracovníci při použití kolonoskopu dlouhého 2,13 m vyrobeného firmou Machida prohlédli terminální ileum u 3 pacientů. A v roce 1971 stejná skupina popsala tři typy konfigurace ileocekální chlopně: papilární, intermediální a labiální⁽⁶⁾.

DALŠÍ METODY

První zobrazení žlučového stromu pochází z roku 1924, kdy chirurgové Ewarts Graham a Warren Cole podali intravenózně jódovaný fenolftalein, který se selektivně vylučoval do žluči. Toto vyšetření ukázalo, že žlučový strom lze zobrazit. V roce 1955 H. Doubilet se spolupracovníky popsal peroperační pankreatografii (Doubilet H, Poppel MH, Mulholland JH. Radiology 1955). O deset let později, roku 1965, Keith Ravinov a Morris Simon popsali kanylaci Vaterovy ampuly spolknutým katétrem zavedeným pod fluoroskopickou kontrolou. Kanylace byla úspěšná v poměru 1:8 (Ravinov KR, Simon M. Radiology 1965). V roce 1966 popsal W. C. Watson z Glasgow endoskopické vyšetření papily s předpokladem, že vznikne nová endoskopická metoda - endoskopická retrográdní cholangiopankreatikografie⁽²⁾. V roce 1968 provedl první kanylaci papily pod endoskopickou kontrolou duodenoskopem William S. McCune se spolupracovníky na George Washington University. Je zajímavé, že ve stejném roce jsou uváděni různí spoluautoři (McCune WS, Simon M. Peroral cannulation of the ampula of Vater for direct cholangiography and pancreatography: preliminary report of a new method. Ann Surg 1968, In⁽³⁾ vs McCune WS, Shorb PE, Moscovitz H. Endoscopic cannulation of the ampula of Vater: a preliminary report. Ann Surg 1968; 167: 752-756, In⁽¹³⁾). Autor popisoval techniku jako nesnadnou a vyžadující značnou zkušenost a dosahoval kanylace méně než v 50 %. Později vypracovali Japonci Itaru Oi, T. Takemoto, T. Kondo a Kunio Takagi perfektní techniku. Metoda dosahovala 90% úspěšnosti (Oi I, Kobayashi S, Kondo T. Endoscopy 1970).

TERAPEUTICKÁ ENDOSKOPIE

Prvními výkony terapeutické endoskopie bylo odstraňování cizích těles.

Důležitou metodou provedenou již v roce 1939 v Evropě byla sklerotizace jícnových varixů (Crafoord C, Frenckner P. Acta Otolaryngol 1939). V roce 1976 byly publikovány metody k ošetření jícnových varixů - ligace gumovými kroužky (Frimberger E. Münch med Wschr 1976; 118: 97 až 98) a skleroterapie (Soehendra N, Nam VC, Grimm H. Endoscopy 1986; 118: 25-26) a metoda stavění krvácení injekční léčbou (Soehendra N, Werner B. Endoscopy 1976; 8: 85-87)⁽⁹⁾. V průběhu let 1970-1980 byla věnována velká pozornost technice ošetřování krvácení do trávicího ústrojí. K zástavě akutního nevarikózního krvácení jsou nyní při endoskopii používány tři způsoby:
- tepelný efekt (Argon plasma beamer, Nd-Yag laser, argon laser, monopolární a bipolární);
- injekce (alkohol, adrenalin, fibrinová lepidla, trombin, sklerotizující látky);
- mechanická zástava (klipy, endoloop, sutury).

V roce 1971 William I. Wolff a Hiromi Shinya v Nemocnici Beth Israel v Novém Yorku adaptovali drátěnou kličku a předvedli techniku endoskopické polypektomie (Wolff WI, Shinya H. JAMA 1971). Do roka referovali o 1600 kolonoskopích a 303 polypektomiích. Polypy měly velikost 0,5-5,0 cm, výkony byly bez komplikací. Do roku 1979 provedli 7000 polypektomií. Wolf jako první začal používat dvě pojmenování pro metodu: "colonoscopy" nebo "coloscopy"^(2,6). Ve stejném roce publikovali Frühmorgen a Demling práci, na které se podílelo 27 německých nemocnic, kde bylo provedeno celkem 35 892 kolonoskopií a 7365 polypektomií. Bylo zaznamenáno 0,14 % perforací a letalita byla 0,02 % při jednoduchých kolonoskopiích a při polypektomiích 0,1 %⁽⁶⁾.

V roce 1972 Anazawa odstranil kameny zvětšením ústí papily pomocí bioptických kleští, o rok později, v roce 1973, Deyhle odstranil kámen z choledochu pomocí drátěné kličky⁽¹³⁾. Ludwig Demling popisuje, že Meinhard Classen "otevřel" papilu konvenční diatermickou kličkou a naplnil žlučový strom u obstrukční žloutenky 6. června 1973 a provedl první extrakci konkrementu z choledochu (práce vyšla v roce 1974). Mluví o "Erlangenské papilotomii"(25). Keiichi Kawai popsal sfinkterotomii nejprve v experimentu na zvířatech v roce 1973⁽²⁶⁾ a pak v roce 1974. Ve stejném roce byly popisovány komplikace endoskopické retrográdní pankreatikocholangiografie ve 2,2 %. A v následujícím roce napsal David Zimmon v New England Journal of Medicine o úspěšném odstranění kamenů po endoskopické papilotomii.

První perkutánní endoskopická gastrostomie byla provedena v roce 1979 a byla určena pro dlouhodobou enterální výživu dětských pacientů v Rainbow Babies and Children Hospital v Clevelandu (Gauderer MWL, Ponsky JL, Izant RJ. J Pediatr Surg 1980). Později Ponsky upravil metodu pro dospělé pacienty. Poté vznikly další techniky: "push" (Sachs a Vine, 1988) a "introducer" (Russell, Brotman, Norris, 1984)⁽²⁾.

V dalších letech následovaly další techniky a metody: dilatace stenóz, chemická disoluce kamenů a pak jejich litotrypse mechanická, elektrohydraulická a laserová, drenáže žlučových cest endoprotézami a jejich kombinování s procedurami transhepatálními, nebo radioterapie maligních stenóz^(3,9).

V posledních letech začala být rozvíjena specifickým směrem terapeutická endoskopie u pacientů s refluxní ezofagitidou. Je užíván přenos radiofrekvenční energie do oblasti dolního jícnového svěrače s následným místním termálním poškozením (Stretta procedure). Nebo jsou do oblasti kardie aplikovány různé materiály jako polymethylmethylacrylát, hydrogel (The Gatekeeper Reflux Repair Systém), ethylen-vinyl-alkohol (Enteryx) a je prováděna i plikace endoskopem v kardii (The plicator procedure) a plikace v  jícnu (EndoCinch)^(27,28).

Hlavní pokroky terapeutické endoskopie v poslední čtvrtině 20. století ukazují následující řádky:
A - ablation of tumors
B - banding of blood vessels
C - cautery of bleeding vessels or Barrett's mucosa
D - dilatation of strictures and decompresion luminal obstruction with tubes and stents
E - excision of tumors, extraction of stones and foreign bodies and endoscopic stomies (PEG, PEJ)
F - "fundoplication" through the endoscope⁽²⁹⁾.

VIRTUÁLNÍ KOLONOSKOPIE

Virtuální kolonoskopie (výpočetní tomografická kolonoskopie) se zrodila z názoru, že endoskopická kolonoskopie je pro pacienta zatěžující, vyžaduje nezřídka aplikaci sedativ, jsou relativně časté komplikace (perforace 0,5 %) a letalita se pohybuje až k 0,1 %. Metoda byla popsána jako původní v roce 1994. Kombinuje konvenční spirální výpočetní axiální tomografii a virtuální technologii. Dvourozměrný obraz je generován spirálním tomografem a jsou rekonstruovány trojrozměrné obrazy softwarem, který simuluje lumen střeva tak, jak by mohl být viditelný endoskopem. Vyšetření je omezováno cenou, horší kvalitou obrazu při přítomnosti stolice a tekutiny a obtížnou interpretací obrazů, není možná verifikace podezřelého nálezu odběrem biopsií a histologickým vyšetřením (!)⁽¹⁾.

KAPSLOVÁ ENDOSKOPIE

Další kapitola endoskopie byla napsána koncem devadesátých let minulého století, kdy Paul Swain, anglický gastroenterolog, sestrojil první prototyp bezdrátové endoskopické kapsle. V roce 1996 se uskutečnil přenos dat ze žaludku prasete. Po spolupráci s firmou Given došlo k významnému pokroku - byla užita jednočipová kamera s nízkou spotřebou proudu. Funkční prototyp spatřil světlo světa v lednu 1999 a v roce 2000 jej P. Swain prezentoval na Digestive Diseases Week ve Spojených státech; článek srovnávající push enteroskopii a kapsli (M2A) byl publikován v říjnu 2000 v Gastreonterology a v Nature⁽³⁰⁾. Kapsle je určena k jednorázovému užití, příjem obrázků vysílaných kapslí se děje pomocí senzorů umístěných na povrchu těla a kapsle prochází jen pomocí peristaltiky. Zatím hlavní diagnózou, pro kterou je tato metoda využívána, je neobjasněné krvácení z tenkého střeva^(31,32,33). Do softwaru je nyní přidáván program k časné detekci krve v lumen střeva⁽³⁴⁾.

ENDOSKOPIE V ČECHÁCH A V ČESKOSLOVENSKU

O historii endoskopie v Čechách existují o jen kusé zmínky. Zřejmě prvním Čechem, který je uváděn jako endoskopista, byl Jan Nepomuk Čermák (Johann Nepomuk Czermak, 1828-1873), pražský rodák působící v Praze, Krakově, Pešti, Jeně a Lipsku. V roce 1858 sestrojil první laryngoskop^(6,11).

První zprávy o endoskopování trávicího ústrojí u nás se týkají brněnského chirurga Jaroslava Bakeše (1871-1930), který ve dvacátých letech vynalezl "peroperační choledochopapiloskop", který vyráběla podle jeho návrhu vídeňská firma J. Leiter.

Pravděpodobně prvními endoskopisty trávicího ústrojí na našem území byli pražští Němci. O jejich prvenství existují dohady. Prvním byl zřejmě Th. Frankl, který (dle svých slov) endoskopoval již před první světovou válkou v roce 1913. Když viděl neefektivnost své námahy, od endoskopování upustil. Druhým byl L. Fischl, který gastroskopoval po skončení první světové války nebezpečným Sussmannovým přístrojem, v roce 1922 navštívil v Mnichově Schindlera. Za svého pobytu zde zažil perforací jícnu a to ho od gastroskopie odradilo. Třetím byl docent Paul Mahler z II. interní kliniky prof. Nonnebrucha, který se učil v roce 1929 gastroskopovat u Kurta Gutzeitea ve Vratislavi a v roce 1930 publikoval práci, ve které se zmiňuje o 108 provedených gastroskopiích⁽⁸⁾.

Na I. interní klinice Lékařské fakulty v Praze vznikla první česká endoskopická škola. Zde od listopadu 1931 spolu s Jiřím Scheinerem (1893-1960) endoskopoval do roku 1933 Stanislav Mitáček (1902-1989), v roce 1932 přišel na Scheinerovo oddělení Karel Herfort (1906-1999). Na I. interní klinice měly v roce 1934 původ první české gastroskopické práce J. Scheinera a K. Herforta⁽³⁵⁾. V roce 1937 vyšla Scheinerova monografie "Gastritis" založená na nálezech gastroskopických⁽³⁶⁾, do níž akvarelové gastroskopické obrázky nakreslil akademický malíř Souček⁽⁸⁾. V té době považovali gastroskopisté za dva hlavní problémy gastritidu a časnou diagnostiku karcinomu žaludku. Víme, že o zkušenostech se semirigidním gastroskopem referoval i Alexander Gjurič (1898-1944) z II. interní kliniky Lékařské fakulty v Praze⁽³⁷⁾. Po vypuknutí války odešel docent Gjurič do Jugoslávie, kde vyvíjel protinacistickou činnost, a Zdeněk Mařatka pak z pověření tehdejšího přednosty II. interní kliniky doc. Antonína Vančury převzal péči o trávicí choroby. Inventář gastroenterologické skupiny se skládal z kovového rektoskopu a semiflexibilního Wolffova-Schindlerova gastroskopu. Z. Mařatka se "vyučil" gastroskopii u Karla Herforta, který měl zkušenost ze zahraniční stáže u jednoho z protagonistů gastroskopie Francoise Moutiera v Paříži⁽³⁶⁾. Herfort byl žákem Scheinerovým⁽⁵⁾. V Brně byl významným endoskopistou Stanislav Kuthan (1907-1983).

Karel Herfort a Jiří Scheiner z I. interní kliniky profesora Kristiána Hynka v Praze a Rudolf Halmoš z kliniky profesora Miloše Netouška z Bratislavy přednesli první sdělení o vlastních zkušenostech s gastroskopiemi již v roce 1933 na Spolku lékařů v Bratislavě. Oba endoskopovali Scheinerovým gastroskopem^(8,14). Ale Halmoš později, v roce 1937, porovnával gastroskop Schindlerův s Korbschovým, kterému dal jednoznačně přednost. S každým z obou přístrojů vyšetřil 450 pacientů! Schindler prohlašoval Halmoše za svého žáka^(6,8), ale ten se považoval za žáka Gutzeitova po svém učiteli Mahlerovi⁽⁸⁾. Během druhé světové války a téměř dvě desetiletí po ní nedocházelo (celosvětově) k významnějšímu technickému rozvoji endoskopie. Vyšetření byla prováděna rigidními přístroji(37). Ale i v této době se "rodili" noví endoskopisté. Od roku 1943 soustavně pracoval s flexibilním gastroskopem Josef Mašek spolu s dr. Ladislavem Čermákem, který systematicky kreslil viděné a zhotovil přes sto různých akvarelů kromě další stovky náčrtů⁽⁵⁾.

Začátkem padesátých let na IV. interní klinice "pilně a zručně endoskopoval Ota Gregor"⁽³⁸⁾, později Mojmír Fučík⁽³⁹⁾. V roce 1951 vyšla Maškova "Gastroskopie", kde v předmluvě děkuje svým vytrvalým asistentům dr. Fučíkovi a dr. Doberskému⁽⁵⁾.

O počátcích fibroendoskopie u nás píše profesor Mařatka: "…Brzy po kongresu (Tokyo, 1966) jsem dostal od největší japonské firmy Olympus první gastrofibroskop a za čas od americké firmy ACME první koloskop. Tím začala i u nás fibroskopická éra v gastroenterologii⁽⁴⁰⁾."

Ve Všeobecné nemocnici v Praze úspěšně gastroskopovala skupina I. a II. interní kliniky (V. Jirásek, J. Šetka a H. Dvořáková), na Královských Vinohradech J. Chlumský, v Hradci Králové B. Fixa a O. Komárková, v Brně J. Obermajer a K. Martínek, v Olomouci Z. Kojecký a L. Benýšek. V roce 1970 v Nemocnici na Bulovce první v Československu koloskopoval Jan Nedbal (1930-1986) přístrojem, který přivezl profesor Mařatka. Později prováděl i první polypektomie u nás. Mezi prvními, kteří u nás zaváděli ERCP, byla skupina endoskopistů Fakultní polikliniky v Praze (P. Frič, J. Kotrlík, R. Ronský) a v Praze v Krči I. Skála, F. Pirk⁽³⁵⁾. Naše digestivní endoskopie dosáhla uznání zvolením profesora Mařatky prezidentem Evropské společnosti trávicí endoskopie. Neoddiskutovatelná je i Mařatkova role v oblasti tvorby terminologie digestivní endoskopie⁽⁸⁾.

A to už je vlastně současnost.

ZÁVĚR

Nelze než konstatovat, že endoskopie doznala za poslední roky obrovský pokrok a rozvoj. V roce 2003 bylo k dispozici (od různých firem) 43 typů gastroskopů (z toho 11 fibroskopů), 11 sigmoidoskopů (z toho 4 fibroskopy), 40 kolonoskopů (z toho 7 fibroskopů), 21 duodenoskopů (z toho 3 fibroskopy), 3 choledochoskopy s vláknovou optikou, 5 enteroskopů a 14 echoendoskopů^(41,42).

Co lze očekávat v budoucnu? Fantastická cesta trávicím ústrojím bude pokračovat!

Důležitá data

1806 - první dokumentovaná endoskopie (Bozzini)
1868 - první dokumentovaná rigidní gastroskopie (Kussmaul)
1881 - klinické využití - gastroskop s osvětleným optickým systémem (Mikulicz)
1923 - "Lehrbuch and Atlas der Gastroskopie" (Schindler)
1932 - semiflexibilní gastroskop (Wolf-Schindler)
1957 - vláknová endoskopie (Hirschowitz)
1961-1963 - kolonoskop (B. F. Overholt)
1964 - endoskop s přímou optikou (ACMI LoPrestiho panendoskop s přímou optikou)
1965 - první totální kolonoskopie (L. Provenzale a A. Revignas)
1968 - první ERCP (W. S. McCune)
1970 - pracovní délka 105-110 cm = ezofagogastroduodenoskop (Olympus model GIF)
1971 - endoskop s flexí do čtyř stran a ohyb konce ke 180° (ACMI 7089P)
1971 - polypektomie (W. Wolff a H. Shinya)
1983 - videoendoskopie (Welch-Allyn)
2000 - kapslová endoskopie (P. Swain)

Literatura

1. Haubrich SW, Edmonson JM. History of endoscopy. In: Sivak MJ, ed. Gastreoneterologic endoscopy. Philadelphia: W. B. Saunders 2000: 2-15.

2. Edmonson JM. History of the instruments for gastrointestinal endoscopy. Gastrointest Endoscopy 1991; 37(2): S27-S56.

3. Modlin MI, Kidd M, Lye DK. From lumen to the laparoscope. Arch Surg 2004; 139(10): 1110-1126.

4. Vilardell F. The history of digestive endoscopy in the last century of the second milenium. Acta Gastroent Belg 2002; 65(1): 12-16.

5. Mašek J. Gastroskopie. Praha: Zdravotnické nakladatelství 1951: 7-32.

6. Villardell F. Cien anos de endoscopia digestiva. Libros princeps. Madrid: Bibliotheca Aula Medica 2003.

7. Porter R. Největší dobrodiní lidstva. Praha: Prostor 2001: 655.

8. Obermajer J. Začátky gastroskopie v Československu. Čes a Slov Gastroent 1994; 48(1): 30-35.

9. Demling L, Ell Ch, Hochberger J. Endoscopy Gastrointestinal Tract. Knittlingen: Richard Wolf 1995.

10. Modlin IM. The medical vintage of Vienna. Byk Gulden Mediguide 142: 161.

11. Junas J, Bokesová-Uherová M. Dejiny medicíny a zdravotníctva. Martin: Osveta 1985: 233.

12. Creuzfeldt W, Martini GA, Strohemyer G. Meilensteine der Gastroenterologie und Stoffwechselforshung. Freiburg im Breisgau: Falk Foundation 1997: 235.

13. Schuman BM, Kowalski TE. The history of the endoscope. In: DiMarino AJ, Benjamin SB, eds. Gastrointestinal disease. Thorafare: SLACK 2002: 3-13.

14. Špičák J. Minulost, současnost a budoucnost digestivní endoskopie. Endoskopie 1998; 7(4): 59.

15. Hirschowitz BI. The development and application of fiber endoscopy. Cancer 1988; 61(10): 1935-1941.

16. Modlin IM, Farhadi J. Rudolf Schindler - a man for all seasons. J Clin Gastroenterol 2000; 31(2): 95-102.

17. Haubrich WS. The advent and evolution of endoscopy. Gastreoneterology 1997; 112: 591-593.

18. Hirschowitz BI. Endoscopy - 40 years since fiber optics. Dig Surg 2000; 17(2): 115-117.

19. Balart LA. Gastroenterology in the new millenium: where are we and where are we going? Amer J Gastroenterol 2001; 96(3): 632-634.

20. Ottenjann N. 40 Jahre erlebte Endoskopie - 40 years eventful endoscopy. Endoskopie heute 1994; 7: 324-326.

21. Hirschowitz BI. A personal history of the fiberscope. Gastroenterology 1979; 76: 864-869.

22. Hirschovitz BI. Endoscopy - 40 years since fiber optics. Digestive Surgery 2000; 17: 115-117.

23. Modlin IM, Sachs G. Acid related diseases. Konstanz: Schnetztor Verlag 1998: 318-327.

24. Sivak MV. Endoscopic technology. Gastrointestinal Endosc 1999; 50: 5.

25. Demling L. Back to the future: the first papillotomy at Erlangen. World Gastroenterology News 1995; 7: 12.

26. Kawai K. Back to the future: The dawn of endoscopic sphincterotomy in Japan. World Gastroenterology News 1995; 7: 13.

27. Thomson ABR. When acid supression is not enough: endoscopy and GERD. Can J Gastroent 2002; 16: 5.

28. Arts J, Tack J, Galmiche JP. Endoscopic Antireflux Procedures. Gut 2004; 53: 1207-1214.

29. Raju GS. Management of GERD in the Millenium: Is there Room for Endoscopy?, Gastroenterology 2001; 121: 1249-1251.

30. Iddan G, Meron G, Gluckhovsky A, et al. Wireless capsule endoscopy. Nature 2000; 405: 417.

31. Fleischer DE. Capsule endoscopy: the voyagae is fantastic-will change what it change what we do? Gastroint End

Pro přístup k článku se, prosím, registrujte.

Výhody pro předplatitele

Výhody pro přihlášené